Zrada!

Zrada!

Zrada!

Tak vám povím, že jsem dneska zažil pořádnej šok! Zjistil jsem totiž, že mí páníčkové výletovali někam za úplně cizími zvířaty, a mně to tajili!      O všem jsem se dozvěděl až z fotek, které si pak prohlíželi na počítači. Ale popořádku...


Začalo to tím, že mi včera ráno snesli pelíšek z ložnice dolů do obýváku. Hned mi bylo jasné, že se něco chystá! Oni se ale tvářili, jako by se nechumelilo, jen občas prohodili: "Maxínku, nic se neděje, běž spinkat..." Někdy jim vážně nerozumím; rádi se chlubí, jak jsem chytrej pes, a pak ze mě dělají blbce... Pelíšek mi nepřenášejí pro nic za nic, to je přece jasný! Po snídani přitvrdili: na stole se objevily moje masové taštičky, prášky na klouby a piškoty - a za chvíli k nim přibyl i obleček. "Chtějí se mě zbavit!", napadlo mě a přiznávám, do štěkání mi fakt nebylo.

Ten vlevo, to pánička Toma bratr Míša. K němu mě dovezli s celou tou mou výbavičkou, hezky se vyfotili (asi na památku dne, kdy se mě zbavili) a se slovy: "Maxínku, zítra za tebou přijdeme", zmizeli". Míša hned poznal, že nejsem v pohodě. Běhal jsem po jeho bytě jako smyslů zbavený, občas se posadil ke dveřím a hypnotizoval je, aby se otevřely, v naději, že za nimi budou stát ti dva, co mě tu nechali. Marně. Míša se mě snažil zabavit pamlskem a potom hračkou. Pravda, na chvíli to zabralo...

Dneska ty hračky vůbec nic nevydrží...

Ano, pochopili jste správně; páničkové mě nechali u Míši proto, že si vyrazili na výlet do hor! S tím bych se klidně i vyrovnal, horší je to, co se v Kytlici dělo... Míša mi sice vysvětlil, že museli jet na průzkum kvůli natáčení, jenomže fotky, fotky je usvědčily z toho, proč jsem doopravdy s nimi nemohl jet.

Vidíte to? Mí páníčkové si vyrazili za tímhle hafanem! A jak se ukázalo, zdaleka nebyl jediný...

No počkejte, to není všechno. Páníček, aby toho nebylo málo, si ještě jednoho konkurenčního hafíka hladil!

Všimněte si toho výrazu - jasná provokace! A to jsme si slibovali věrnost do konce konců...

Možná jsem se vám ještě nesvěřil s tím, že nesmím do postele. Kruté, že? Ano, jsem týraný chudáček.  Na válení mám prý doma jeden pelíšek v obýváku, navíc v každé další místnosti měkkou podložku a na spaní druhý pelech, tedy takovou plyšovou boudičku, v ložnici. Psi, podle mých páníčků, do postele nepatří... Tak mi řekněte, co si mám myslet o tomhle...?

Povím vám, že moje nadšení z návratu páníčků pohledem na tyhle fotky docela opadlo. Myslím, že si mě budou muset delší dobu náležitě udobřovat, než jim odpustím. Mám přece svojí hrdost! Ale pozor... Co to můj čenich ucítil? Že bych to trucování odložil na jindy? V kuchyni to nějak úúúúúúúžasně voní!