Vychází nová kniha ZABÍJÍM RYCHLE Marcely Pecháčkové

Vychází nová kniha ZABÍJÍM RYCHLE Marcely Pecháčkové

Vychází nová kniha ZABÍJÍM RYCHLE Marcely Pecháčkové

Vychází nová kniha ZABÍJÍM RYCHLE Marcely Pecháčkové, která volně navazuje na dokument Víta Klusáka 13 MINUT. 

Kolik lidí ovlivní mladý muž, když v mustangu vlítne do zatáčky rychlostí 158 kilometrů za hodinu, zabije protijedoucího generála a zmrzačí jeho ženu. Pět? Deset? Padesát? A jak je řidiči v kriminálu nebo jeho malému synovi, kterého má v péči? Na to se snaží odpovědět nová kniha Zabíjím rychle.

Autorka Marcela Pecháčková touto knihou rozvíjí celovečerní filmový dokument Víta Klusáka 13 MINUT, který rekonstruuje několik závažných dopravních nehod způsobených nepřiměřenou rychlostí. Při svém hledání autorka nachází další většinou mladé muže, setkává se s nimi ve věznicích, u nich nebo u ní doma a ptá se: jak se to mohlo stát, co se dělo předtím, kdo je viník, kdo pachatel?
Autorka knížky mluvila i s rodiči, jak je nehoda jejich syna srazila k zemi. Celou širokou rodinu. Potkala se v rehabilitačním ústavu s obětí nehody, při které mladou advokátku srazila dodávka na chodníku a ona se musela naučit znovu chodit. Mluvila i s lékařkou záchranářkou, která vyskakovala z vrtulníků a rychle se musela rozhodnout, koho prvního ošetřit. „Pán ležel na nosítkách a strašně naléhal, aby mu konečně odpověděli: Co moje žena? Zůstalo to na mně. Ležel na zemi, já klečela nad jeho obličejem a říkám mu, že je mi to strašně líto, ale… Neřekl nic, jen mu vyhrkly slzy a stékaly po tváři. A mně na jeho tváře kapaly moje slzy. A on nevyváděl, byl jen tiše zoufalý. Cítil asi obrovskou bolest, neuměla jsem mu pomoct, jen tu bolest cítit s ním,” popisuje do knihy záchranářka Lenka.

Rozhovory umocňují portréty zpovídaných fotografa Milana Jaroše a samotné knize dal originální podobu grafik Štěpán Malovec.

„Nemám ráda omezení, zákazy, vyhrožování, ale… prostě už nejezdím rychle. Přestala jsem po tom, co jsem se s nimi držela za ruku, brečela s nimi a poslouchala o pekle, které zažívají i po mnoha letech od nehody. Viníci i oběti,“ říká autorka Marcela Pecháčková.

Kniha vychází u nakladatelství Albatros a na pultech knihkupectví se objeví v druhé půli listopadu 2021.

UKÁZKY Z KNIHY 

ADVOKÁTKA LUCIE 
Ten hezký den

Trvalo dost dlouho, než si v nemocnici uvědomila, že nedokáže zvednout nohu. Ani hýbnout palcem u nohy. Že vlastně neví, jestli nohy má. Pár dní taky nevěděla, že vedle ní sedí její manžel, drží ji za ruku a vypráví, co nového se naučil jejich osmnáctiměsíční chlapeček a co ten pětiletý. Teď, po dvou měsících, vjíždí do haly kladrubského rehabilitačního ústavu s úsměvem a v krásných jasně modrých šatech. Brzy pochopím, že optimismus má ve své DNA nesmazatelně zapsaný. Obratně protočí kola invalidního vozíku, stejně obratně pak mluví, když si proti ní sednu venku na lavičku….

... Doteď nás, celou rodinu, nepotkalo nic složitého, v rodině máme hezký vztahy, takže tohle pro nás byla veliká rána.

Co je „tohle“? 
Ten průšvih. Stal se jedno úterý, kdy jsem šla do práce a řekla jsem si, že si udělám radost a konečně, po tom covidu, si koupím třeba novou kabelku. Hezky jsem se oblékla, nalakovala si nehty, vzala jsem si svoji nejlepší kabelku a měl to být „ten hezký den“. Chodila jsem v Praze po Libni a hledala adresu, kterou mi dala švagrová, že „tam mají úžasný věci“. Protože mám fakt hodně špatný orientační smysl, zastavila jsem se, abych si v mobilu zadala do navigace adresu, kterou jsem nemohla najít… Tak, a od této chvíle mám okno. Ostatní už znám jen z vyprávění.


Jak a kde jste stála, to si pamatujete? 
Stojím na chodníku, podle všeho bokem k silnici a zadávám adresu do mobilu, jak jsem říkala. Jak jsem se po čase dozvěděla, v tu chvíli do mě nacouvala dodávka – řidič mě měl prostě v mrtvým bodě, srazil mě, když couval na chodník.

Vy jste ho neslyšela, nestačila uskočit? 
Nevím, ale existuje nějaké video, záznam z kamery, auto nepípalo, nic. Byla to dodávka spediční služby a ty řídí většinou dost rychlí kluci, co jezdí sem tam... Tak nějak si to představuju. Takže mi narazil do zad, spadla jsem popředu na břicho a on mi najel na záda. Musela jsem být mezi koly a zůstala jsem pod dodávkou zaklíněná po pás. V té chvíli asi ucítil, že na něco najel, šel se podívat a objevil, jak tam ležím.

V bezvědomí? 
Údajně jsem byla ještě při vědomí, to si taky nepamatuju, ale mám matný záblesk, že ležím a někdo nade mnou stojí a něco mi říká. Naštěstí prý zrovna kolem jeli policajti a ten řidič je zastavil. Začali to rychle řešit, zavolali záchranku a hasiče, protože jsem prý nešla vytáhnout. Tu dodávku nadzvedli a někdy před tím jsem prý upadla do kómatu, museli mě nahazovat, což se naštěstí napoprvé povedlo. Odvezli mě do vinohradské nemocnice, kde mně urgentně operovali zezadu páteř. Měla jsem zlomené obratle v bedrech a udělali mi tam takový plot mezi jedničkou a pětkou.

Po operaci jste se už probrala? 
Dva nebo tři dny jsem byla v umělém spánku a zůstala jsem na Vinohradech devět dní.

Co se dělo u vás doma, když jste se nevracela domů? 
Musel to být pěkný horor. Moje maminka, měla zrovna ten den šedesáté narozeniny, hlídala u nás Toníčka. U dveří zazvonili tři policajti, aby jí řekli, že její dceru srazilo auto. Maminka z toho má dodneška noční můry, prý se jí zdá, jak za ní jezdí tři policajti a slaňují se k nám na terasu, chtějí ji zatknout a ona v tom snu brečí. Nebo jak tři černí havrani klovají někde do mrtvoly a takový hrůzy. Dva dny se nevědělo, jestli budu žít, případně jak….


ZÁCHRANÁŘKA LENKA 
Moje slza na jeho tváři

Na půdě bylo šero, spousta haraburdí a pavučin. Z jedné krabice tam čouhala červená kniha. Malá Lenka ji vytáhla a v té chvíli se to stalo. Osudové setkání s anatomickým atlasem po babičce ji vyneslo až do nebes. Doslova. Vystudovala medicínu a stala se záchranářkou vojenské letecké záchranné služby. Přesně to si přála. A pak poznala krutost svého řemesla, když se jí celé noci ve snech vraceli položiví lidé zaklínění v nabouraném autě s prosbou v očích: Zachraňte mě.

Brečíte někdy? Myslím lítostí… V práci. 
Jo, a bylo to třeba i při jednom z mých posledních vzletů. Přistáli jsme u bouračky… a musela jsem mu to říct.

Komu? Co se stalo? 
Sotva svítalo, strašně brzy ráno, končila nám služba, když nás ještě zvedli k bouračce. Pán vezl svoji manželku na chemoterapii a převrátili se na střechu, asi jel rychle, bylo po dešti. Přijela i záchranka po zemi, přenesli pána do sanitky, skoro nic mu nebylo, ale museli ho zajistit. A já jsem resuscitovala paní: měla traumatickou zástavu oběhu, což bývá malá šance, že přežije. K tomu vidím, že nemá vlasy, operované břicho, nejspíš rakovina, nevěděla jsem, v jakém stadiu – když je pokročilé, neměla bych ani zahajovat resuscitaci, protože je to jen prodlužování utrpení.

Jak jste se rozhodla? 
Resuscitovali jsme ji dvacet minut. A pak jsem to ukončila a dlouho potom na ni myslela. Divný pocit. Měli jsme se vracet s prázdnou helikoptérou, ale pán musel rozhodně do traumacentra na vyšetření. Řekla jsem tedy, že ho vezmeme, a ptám se posádky sanitky, jestli už ví, že jeho žena to nepřežila. Pán ležel na nosítkách a strašně naléhal, aby mu konečně odpověděli: Co moje žena? Zůstalo to na mně. Ležel na zemi, já klečela nad jeho obličejem a říkám mu, že je mi to strašně líto, ale… Neřekl nic, jen mu vyhrkly slzy a stékaly po tváři. A mně… mně...

… kapaly slzy? 
Jo, na jeho tváře kapaly moje slzy. A on nevyváděl, byl jen tiše zoufalý. Cítil asi obrovskou bolest, neuměla jsem mu pomoct, jen tu bolest cítit s ním.


TÁTA ROMAN
Je sakra těžký žít sám se sebou

…. Stačí, aby řekl jednu větu, a je jasné, kdo je tady hlavou rodiny. I když! Jeho role v celé rodině je zvláštní, neobvyklá, přesto přirozená. Krutý příběh jeho syna ho na jeden celý rok posadil ke stolu, za volant a do probdělých nocí. Pátral, jak se všechno mohlo stát. Nechtěl, a vlastně nechce, nechat vinu jen na synovi. Zlomilo mu to zdraví, tomuhle velkému, silnému muži, který každou chvíli sáhne po berli. Sedí proti mně a hlubokým silným hlasem povídá…

Co jste dělal, když jste se to dozvěděl? 
Nakupoval v Plzni vánoční dárky. A máma Románkova spolujezdce mi řekla do telefonu: „Roman měl bouračku a je tam asi mrtvá holka.“ V tom momentu jsem byl úplně prázdnej, jako kdyby mě někdo vysypal. Jako kdyby někdo zavolal do prázdného kontejneru. Nebyl jsem vůbec schopen tu věc zpracovat. Nepanikařil jsem, nehysterčil, nic, nějak to po mně steklo a odmítl jsem takový reakce. Bylo to mimo mě. Až po nějaký době jsem to do sebe pustil, a ono mě to zbořilo. Tohle se mi stalo, když mi volali, že zemřela máma. Zrovna jsme s Džamilou nakupovali. Nic jsem jí neřekl, až večer doma. Teď jsem ale věděl, že se očekává, že budu vědět, co dělat.

Jako vždycky? 
Nejdřív jsme začali Románka hledat, v jaký je nemocnici. Nechtěli nám to říct. Až když jsem dvacet minut ječel na ženskou, která za to nemohla. Nakonec mi řekla, že vozí tyhlety nehody na Lochotín do Plzně.

Stal jste se tenkrát generálem bitvy? 
Tak to mám vždycky. Nejlíp se mi jedná, když se všechno sype, hroutí a jde do prdele, to je přesně moment, kdy mám jasno a jdu dopředu!

VOJTĚCH 
Ten pán zemřel

Za nehodu, při které zemřel brigádní generál a vážně se zranila jeho manželka, byl odsouzený na tři roky nepodmíněně. Před srážkou s protijednoucím autem jel v zatáčce rychlostí 158 kilometrů za hodinu a ubrzdil na 121. Nestačilo to. Vojta je vysoký, chytrý třicetitříletý muž. Mluví strašně rychle, že ho několikrát zastavím, aby mi vše zopakoval.

Jak se cítíte, když vám řeknu, že jste zabiják? 
Nezabil jsem… ten pán zemřel. Umřel stejně, jako kdybych stál vysoko na skále a hodil dolů kamínek a ten přistál na hlavě někoho, kdo tam náhodou šel.

Řekla bych, že v obou případech jste zabil? 
Nerad, ale… … že jsem neměl házet kámen? Ano, tak se to bohužel stalo.Pokud se podívám na auto jako na zbraň, pak je důležité, jestli tou zbraní namířím a vystřelím, nebo vystřelím do vzduchu.

Vy jste vystřelil rychlostí 158 kilometrů? 
Ano, zmáčnul jsem spoušť, ale nemířil jsem na nikoho. Nejel jsem toho pána zabít, zneškodnit.

Chápu, určitě jste nechtěl, přesto se to stalo. 
Ano, jsem vinen. Byla to tragédie.

Čelný náraz? 
Ne, rohem aut. Řidič zemřel hned, zlomila se s ním sedačka. Paní to přežila, snad ji operovali kyčle, bránici a úlomky skla v obličeji. Už snad chodí, ale dlouho nechodila.

Viděl jste ji? 
Ona nechce. Když mě dali v nemocnici trochu dohromady, chtěl jsem jí navštívit v nemocnici, to odmítala, pak jsem se za ní nechal dovést a skončilo to skoro trestním oznámením, že jsem vnikl na soukromý pozemek a nechal tam podezřelý balíček. Byla to kytka a bonboniéra v průhledném obalu.

Vás překvapuje, že vás paní nechtěla vidět? Vždyť jste jí zabil manžela? 
Chtěl jsem se omluvit, jen říct, že jsem nechtěl...

Stalo se něco vám? 
Naštěstí se nic nestalo tomu klukovi, kterého jsem vezl. Otevřel si normálně dveře auta a odešel. Mě tahal z auta okýnkem řidič Mustangu, co jel za mnou. Měl jsem rozdrcený kotník, v koleni nemám češku, krev na plicích, otřes mozku, hnutá páteř.