Ve světě zvířat

Ve světě zvířat

Ve světě zvířat

Narodil jsem se jako páté štěně, a tak mi bylo od prvních okamžiků jasné, že na světě sám nebudu. To jsem ovšem ještě netušil, kolik druhů psů po světě pobíhá, a to, že svět není jen o lidech a psech, jsem zjistil až mnohem později.

Sotva jsem se osamostatnil - tedy byl přidělen do jiné rodiny, svět se jako mávnutím proutku změnil. Nová rodina sice měla svůj domov jako ta původní, doma se ale příliš nezdržovala. Můj život byl najednou plný procházek, výletů a objevů. Což o to, poznávání světa mě náramně bavilo, včetně seznamování s různými plemeny psů. Většinou jsem nechal rozehrát svůj neodolatelný šarm a užíval si přízně psích plemen. Jenomže, jak jsem záhy zjistil, na světě nejsou jen psi...

Když jsem na Šumavě uviděl tyhle obry, nechápal jsem, proč jsem zrovna já dostal jméno Max. Vždyť jsem proti těm krávám úplné mrně! A to je nejspíš důvod, proč mě páníček mezi ně na pastvu nepustil.

Jelena jsem nejdřív slyšel, a musím se přiznat, že řev to byl parádní. Až krev tuhla v žilách. Teprve pohledem na toho paroháče jsem si uvědomil, jak noblesní může být čtyřnohý tvor.

Páníček říkal, ať se nebojím, že tenhle kus dobytka je malé mláďátko. Mně tedy jako prcek nepřipadalo.

A už vůbec se mi nelíbila říkanka: "Hele, Maxi, tele!"

Jestli někoho fakt nechápu, pak to jsou kočky. Provokativně stojí a mžourají, sotva se ale přiblížím, buď tasí drápy nebo utečou. V lepším případě vylezou někam nahoru a spouští na mě hrůzu. Co si o tom mám myslet?

Nevím jak je to ve světě člověčím, ale my, páni psi, si svá území značkujeme. Potom je ale blbý, když tu mou značku přečůrá docela cizí pes...

Na velikosti záleží. Tedy alespoň mně. Miluju velká psí plemena. A na retrieverech doslova ujíždím :-) S touhle slečnou jsme si docela rozuměli. Šeptal jsem jí do ouška celkem dlouho a ona držela. Zřejmě jsem ji také okouzlil. Škoda, že naše paničky neměly pochopení.

Jak říkám; čím větší, tím přitažlivější...