V každé smyslu slova „Za obzor“

V každé smyslu slova „Za obzor“

V každé smyslu slova „Za obzor“

Jediný, kdo byl ve válce o Falklandy neutrální, je český dřevorubec narozený ve Vídni, filmař a díky svému upřímnému, strhujícímu vypravěčskému nadání také úspěšný spisovatel Rudolf Krautschneider.

V každé smyslu slova „Za obzor“ odváží své čtenáře kniha okouzlujícího dobrodruha Rudolfa Krautschneidera: Lidé a oceán

Jednomu z největších českých mořeplavců – samouku a samorostovi Rudolfu Krautschneiderovi se podařil neuvěřitelný kousek – jeho knihy čtou jedním dechem i lidé, kterým dobrodružství vůbec nic neříká.

Krautschneider sám se cítí být svobodným člověkem. Nezastavily ho hranice ani politické systémy. Když se chtěl plavit, postavil si loď. Když nemohl cestovat, odplul ilegálně. Se stejnou jednoduchostí a lehkostí i píše. Jeho vyprávění je hluboké a přitom srozumitelné. Bez zbytečných okras. Jeho stylem je výstižnost a přímost.

Volné pokračování mimořádně úspěšné knihy „Plachetnicí kolem světa pro pírko tučňáka“ nazvané „Lidé a oceán“ nás zavede do severních polárních

krajů, západní Afriky a Jižní Ameriky, ale i niterných pocitů a postřehů.

Krautschneiderovu knihu lze číst jako soubor poznámek a povídek, který se spojuje v románové vyprávění.

Titul doplňují kresby a fotografie autora a ilustrované mapy Ladislava Vlny.

Rudolf Krautschneider: Lidé a oceán
První vydání, vázaná kniha, 208 stran, MOC 298 Kč.
V edici Za obzor vydává v roce 2016 nakladatelství 65. pole.
http://www.65pole.cz/clanky/191-lide-a-ocean

Rudolf Krautschneider (1943) se narodil ve Vídni. Po skončení 2. světové války bydlel se svou matkou ve Znojmě. Po té, co v sedmé třídě ukončil základní školu, pracoval v dole. Posléze jako dřevorubec. Publicista, ilustrátor, námořník a dobrodruh (postavil několik lodí, plavil se po všech mořích, mj. na plachetnici obeplul Antarktidu) napsal desítku knih (některé byly přeloženy do polštiny, němčiny a angličtiny) a natočil několik dokumentárních filmů. Spolupracuje na budování dětských domovů rodinného typu a odvykacích programech pro drogově závislé.

ukázka:

Rio de Janeiro je ráj s orgií karnevalové samby, neskutečnou krásou, panorama hor a ostrovů. Bílé hřebeny přílivových vln bušících do pláže, sugerují svým rytmem člověku myšlenky o věčnosti. V tomto ráji na úpatí hor stojí favely. Jsou to osady zbudované z lepenky a plechu. Mezi favelou a peklem je rozdíl pouze v tom, že do favely se dostane člověk ještě za života. Všichni se tam řídí vlastním neúprosným zákonem a ten zní: Přežít!

Nikdo tam se mnou nechce jít. Jestliže se začnu vyptávat, změní moji přátelé okamžitě hovor. Dovídám se však přece něco. Do favely nesmí ani policie.
Favela se brání proti každému vetřelci.

”Madeireiro, do favely nechoď. Tam bychom ti nemohli pomoci,“ přesvědčuje mě naléhavě Alberto. Slibuji a měníme téma hovoru.

Za necelou hodinu jdu po ulici bosý v roztrhaných kalhotách, s bundou v ruce. V té bundě mám fotoaparát. V hlavě svůj základní problém. Nedokážu fotografovat lidskou bídu. Nikdy jsem nenamířil objektiv na zvednutou ruku žebráka, nikdy nebudu mít fotografii horečkou rozzářených hladových dětských očí, mrtvé stařenky schoulené pod mostem – to nikomu nepotřebné drobné lidské tělo. Nevím, jestli dokážu fotografovat favelu.

Vcházím mezi první domky. Pohled je přímo otřesný, stejně jako zápach.

Na malém kousku země žije možná pár tisíc lidí bez jakéhokoliv sociálního a hygienického zařízení. Žádný z nich nemá práci, nikdo nemá tušení, z čeho

jsou živi. Lidé, kteří mě zahlédnou, se okamžitě schovávají do svých ”domků“. Asi sto metrů přede mnou vybíhá několik mužů do uličky, ale i oni mizí mezi

”domky“. Začínám vnímat ticho a cítím jejich upřené pohledy. Za mnou do kopce jede auto. ”Když tady jezdí auta, nebude to tak zlé, jak tvrdí lidé,“ snažím se uklidnit sám sebe. Auto u mě prudce brzdí a z něj vyskakují moji černí přátelé z přístavu. S boulí na hlavě (jak jsem se uhodil o rám dveří) sedím v okamžiku ve voze. Ani jsem se nedokázal bránit. Vyrážíme z favely.

Moji přátelé se zlobí. Obrovský Alberto, který řídí, kroutí nechápavě hlavou.

”Madeireiro je dítě,“ říká. Kristián a Germáno, kteří sedí ve voze, mají provinilé oči. Když jsem odcházel do města, potkal jsem je. Ptali se, kam jdu. Vysvětlil jsem jim, že do obchodního domu nakupovat. Zřejmě na to měli vlastní názor, jehož výsledkem byla jejich společná výprava autem. Vjíždíme do přístavu.

Pracuji od rána do večera na Polce, tropická vedra však snáším špatně.

Každou hodinu se koupu v moři, ale i tak se těším na večer, kdy slunce zapadne a k Polce se na lodičkách sjedou moji přátelé. Smažíme ryby, pijeme

maté – oblíbený nápoj paraguayských indiánů (z Paraguaye se jeho užívání

rozšířilo po celé Jižní Americe). Dlouho do noci si povídáme. Vyptávají se mě

na Československo. Jen těžko jim vysvětluji, proč jsou u nás lidé nespokojeni,

přestože mají všichni práci. Školství a lékařské ošetření je zdarma.