Show Jana Krause

Show Jana Krause

Show Jana Krause

Show Jana Krause: sestry Geislerovy, pozitivní psycholog a průkopnice vyváženého životního stylu

V dalším dílu Show Jana Krause se představila herečka Aňa Geislerová, výtvarnice Lela Geislerová, kouč Jan Mühlfeit a porodní asistentka Magdalena Mikulandová.


 

Prvními, kdo poctí svou návštěvu dnešní talkshow, jsou hned dvě krásné dámy, sestry Aňa a Lela Geislerovy, jež koncem minulého roku společně vydaly knížku, kterou také přinesly Janu Krausovi darem. Její obsah je poskládán ze sloupků, které psala po dobu pěti let herečka Anna pro jeden prestižní časopis, a ilustrovala ji její starší sestra, výtvarnice Lenka. „V průběhu těch let, co to Lela ilustrovala, jsem ji párkrát požádala, ať mi všude nedělá skleničku do ruky. Ale myslím, že když jsem ji o to žádala, tak jsem ji taky měla v ruce,“ vysvětluje herečka domnělou nespokojenost s některými kresbami. „Chtěla jsem, aby byla knížka vyšperkovaná, tak jsem se vrhla do toho, dělat takové detaily, které se tam objevují, a v tom zápalu a zároveň únavě jsem vytvořila nějaký jehelníček, u kterého nikdo nemohl poznat, co to je. A ten se pak vyhodili,“ doplňuje Lela, která vzápětí obdrží od svého hostitele papír, tužku a úkol, aby výtvarně zpracovala probíhající rozhovor. Když Jan Kraus zjistí, že v publiku sedí i třetí, nejmladší ze sester, Ester neboli Eti Geislerová, která pracuje jako produkční a která byla kmotrou jejich knížky, přepadne ho zvědavost, jak jejich rodiny fungují, když se všichni sejdou. „Tak to je pak velký. A stává se to často. Víceméně všichni se snášíme dobře. Naše rodina je opravdu obrovská, ale myslím, že je funkční,“ přibližuje atmosféru v rodině Aňa a dodává, o mužích, kteří do rodiny vstoupí: „Tři chlapi minimálně. My máme ještě různé externisty, jak říká naše máma. To jsou třeba různí muži z minulosti, kteří stále rádi chodí a mají rádi naši mámu.“ Do výběru partnerů si ovšem navzájem nemluví a respektují svoji volbu. S rodinou také souvisí téma vaření, které se prolíná celou knihou a samotnou Aňu při přípravě knížky zaskočilo, kolik prostoru mu věnovala. Vaří moc ráda a vařením si také vyvolává vzpomínky na svého zesnulého otce. „Náš táta měl rád svou babičku, a když už nežila, tak si ji přivolával tím, že si vařil jídla, která vařila ona jemu.“

 

Dalším hostem je Jan Mühlfeit, muž, jehož jméno je spojeno s IT světem. Řadu let pracoval pro nadnárodní společnost, byl dokonce jejím ředitelem pro Evropu. Nyní se věnuje tzv. pozitivní psychologii. „Martin Seligman, což je duchovní otec pozitivní psychologie, řekl, že psychologie je jen poloviční disciplína, protože zkoumá to, co je na lidech špatné, a ne to, co je na nich dobré. A my jsme to měli úplně stejné ve firmě. Říkali jsme lidem, že tohle jsou jejich čtyři největší slabiny, že na tom musí makat a že se z nich stane hvězda. Když jsme to otočili a začali jsme pracovat s tím, kde mají ti lidé své silné stránky, já tomu říkám odemykání potenciálu, tak se z průměrného týmu stal nejlepší tým na světě v době, kdy byla firma největší světovou IT společností,“ zasvěcuje diváky do podstaty pozitivní psychologie pan Mühlfeit a dodává: „Podle průzkumů jen 17 procent lidí využívá svůj talent v každodenní práci. Takže svět jede na jednu pětinu výkonu. Lidé, kteří ho nevyužívají, žijí vlastně život někoho jiného.“ Při zmínce o současném šéfovi firmy, vyjadřuje Jan Mühlfeit přesvědčení, že vedení velkých firem v budoucnosti bude stále více náležet Indům a Číňanům, kteří dokážou daleko lépe pracovat se stresem než lidé západní civilizace.



Problém spatřuje již v samotném školství: „Tady se nezměnil edukační systém od dob Marie Terezie. Měly bychom vycházet z toho, co říkal Jan Amos Komenský – škola hrou, tedy hledat způsob, jak by se měly děti samy co nejlépe učit. Dnešní technologie umožňují individuální způsob učení se, ale to ve škole nefunguje. To je systém armády, biflování, drilování a nakonec to zapomene učitel i žák.“ Východisko vidí v tom, aby lidé dělali to, co umí a co je baví, protože v tom tkví jednak obrovský ekonomický potenciál, ale i štěstí každého jednotlivce. „My si často myslíme, že až uběhneme ještě delší trasu, vyhrajeme další zápasy, budeme mít větší plat a tak dále, tak tam někde na nás čeká štěstí. Ale ono to tak není. Štěstí je vlastně potěšení, které člověk prožívá během života, pokud otevírá svůj potenciál.“ A proč učili šéfy jednotlivých poboček meditovat? „Meditace není jen o tom, odpoutat se, ale vy si posilujete logickou část mozku,“ říká pan Mühlfeit, který je fascinován vztahem procesoru a mozku.

 

Posledním dnešním hostem je nutriční poradkyně a porodní asistentka Magdalena Mikulandová, s níž hned v úvodu zahájí Jan Kraus debatu o domácích porodech, kdy vysvětluje, že je mu úplně jedno, kde rodí cizí ženy, ale že kdyby měla jeho žena rodit doma, tak by tam raději nebyl. „To byste koneckonců uplatnil ten model, že dřív, když se rodilo, šli chlapi z chalupy,“ přitakává paní Magdalena a pokračuje: „Porodnictví je nejstarší obor v medicíně a také se vyvíjí, ale dokud budeme rodit tak, jak se rodívalo vždycky, tak jako lidstvo nevymřeme. Jestli ale uděláme nějaké změny, tak se domnívám, že uděláme fatální chybu. Vývoj by měl být v empatii, v tom, že ženy budou mít možnost zvolit si, co chtějí, ale já osobně také nejsem pro porod doma. Zažila jsem dost porodů, dost jsem jich sama odvedla a vím, že stačí malinko a může se stát katastrofa. Ale nejsem proti tomu, aby si ženy vybíraly, co chtějí.“



Kromě porodnictví se ale paní Mikulandová věnuje výživě a zdravému životnímu stylu, pracuje s metodou metabolic balance, jejíž účinnost si ověřil sám Jan Kraus. „Metabolic balance není o dietě a hubnutí, ale o navození správných metabolických jednotek, to znamená životního stylu, a zhubnutí je jako vedlejší produkt toho, že metabolismus začne zdravě fungovat. Je dokonce spousta lidí, kteří při metabolic balance přiberou, protože to jejich tělo vyžaduje. Je to v podstatě vyrovnání chemických vazeb v těle natolik, aby tělo začalo mnohem lépe, snadněji a programovaněji fungovat. Dá se říct, že si tělo vzpomene, jak fungovalo před patnácti dvaceti lety. Je to životní styl, který by měl mít každý, a vědět, které potraviny mi vyhovují, by měl vědět každý od malička.“ A jak se výživovému programu přizpůsoboval Jan Kraus