Scarlett Lewis: Zvolila jsem lásku!

Scarlett Lewis: Zvolila jsem lásku!

Scarlett Lewis: Zvolila jsem lásku!

Silný příběh o naději, lásce a odvaze dělat svět lepším:

Každý den sami se sebou bojujeme, aby v nás zvítězilo to lepší. Vyhrávat tyto malé bitvy je těžké. Ale najít v sobě dobro a lásku, v okamžiku největší životní tragédie, se zdá nemožné.

Scarlett Lewis prožila nejhorší noční můru rodiče. Při střelbě na základní škole přišla o šestiletého syna. Přesto její titul „Zvolila jsem lásku“ nevypráví o hrůze a bolesti. Ukazuje, jak přežít, žít a najít v sobě to nejlepší.

Sama Lewis o knize, kterou napsala krátce po smrti svého dítěte s novinářkou Natashou Stoynoffovou, uvádí: „Je to příběh o tom, jak dokážeme snést, překonat a přežít zdánlivě nemožné a najít odvahu, i když se domníváme, že nám chybí. Je o tom, abychom zvolili místo zloby, strachu a nenávisti lásku a neustupovali…“

Scarlett Lewis se z hlubokého zármutku a apatie snažila dostat pomocí konvenční medicíny i meditací a vírou. Svůj život po ztrátě syna nakonec spojila se snahou o šíření pozitivního přístupu. Dokázala odpustit střelci, který – včetně jejího dítěte - zabil dvacet šest lidí. Založila „Nadaci Jesseho Lewise Zvolte lásku“, která usiluje o emoční výchovu. Podle Scarlett Lewis můžeme svět udělat lepším, když v sobě namísto zloby a bolesti zvolíme lásku.

Pro české vydání napsal předmluvu převor Břevnovského kláštera Petr Prokop Siostrzonek. Kniha podporuje obecně prospěšnou společnost Asistence.

Scarlett Lewisová, Natasha Stoynoffová: Zvolila jsem lásku. Matčina cesta naděje a odpuštění

Z anglického originálu Nurturing Healing Love přeložila Milena Havlová
První vydání, brožovaná, 190 stran, MOC 269,-
V roce 2016 vydává Kristián Enterteiment, s. r. o.

 

Ukázka:

Těch prvních pět minut po probuzení patnáctého prosince bylo předzvěstí, jak budou v příštích měsících vypadat moje další rána (i celé dny).

Budila jsem se v blažené nevědomosti o své ztrátě, zažívala náhlou trýznivou bolest, jakmile jsem si ji uvědomila, prožívala strašná duševní muka, když se její negování střetlo s realitou, a pak s vděčností nacházela nepatrnou útěchu v tom,že se Jesse se mnou snaží komunikovat.

Ale veškerá útěcha, kterou jsem během těch prvních měsíců nacházela, byla pomíjivá. A to první ráno zmizela během pouhých několika minut. Když jsem se podívala do mobilu na zprávy, měla jsem v něm esemesku od Neila s informací, že o Jessem píšou na první stránce New York Post. Šla jsem na internet, a když se první strana novin objevila na mém monitoru, hrůzou jsem se odvrátila. Titulky oznamovaly, že bylo zabito nejméně sedmadvacet lidí včetně dvaceti dětí.

Tehdy jsem se poprvé dozvěděla o rozsahu tragédie, o počtu nevinných životů, které vyhasly, kolik dalších rodin bylo zničených a také trpělo. Obludnost toho všeho se nedala snést. Od toho okamžiku jsem veškeré zprávy o tragédii naprosto vypustila – já jsem ji prožívala, netoužila jsem po jejím aktualizování čtyřiadvacet hodin denně.

Nedokázala jsem se soustředit na to, co říkal dál, protože jsem zabořila obličej do synova ramene a celý zbytek projevu jsem proplakala. Později jsem si záznam prezidentovy řeči přečetla a velmi mě dojaly tyto působivé řádky: Můžeme upřímně říct, že děláme dost, abychom uchránili naše děti – všechny děti – před zlem? Můžeme za celý národ prohlásit, že jsme zde všichni pospolu a že jim dáváme najevo, že jsou milovány a že je učíme lásku oplácet? Posledních pár dnů o tom přemýšlím, a pokud k sobě máme být upřímní, odpověď zní ne. Neděláme dost. A musíme se změnit.

Ani jeden z nás netušil, prezidentova slova zasela do mého srdce semínko uzdravování. Měl pravdu. Neděláme toho dost a musíme se změnit.