Rybízová sezóna

Rybízová sezóna

Rybízová sezóna

Nemám rád tajnosti, a už vůbec ne u svojí paničky. Stejně nakonec odhalím, co přede mnou chtěla zatajit!
Tak třeba o víkendu; "Maxínku, pojedeme na výlet", láká mě panička, myslíc si, že jsem úplně mimo a nepoznám, že výletem míní pět minut jízdy na zahradu. V teplácích a kýblem totiž jezdí jedině tam. Nechci jí kazit radost, a tak vesele poskakuji a předvádím, jak moc se na ten výlet těším. Panička totiž ví, že výletování miluju. (Tedy pokud mě pak nenechá v hotelovém pokoji, když jdou s páníčkem na večeři...)

Naskakuji do auta... (No dobře, trošinku přeháním, už nejsem tak docela ve formě a tak vysoko nevyskočím, takže mě tam musí potupně panička vyzvednout.) A vyrážíme na onen avízovaný výlet. Jak jsem správně vydedukoval, po chvíli zaparkujeme proti zahradě. Nešlo sice o zmíněných pět minut, protože si panička musela cestou nafotit koně pasoucí se v ohradě při cestě a mě, jako pokaždé, nechala v autě.


Po příchodu na zahradu mi panička jako obvykle, když se tam chystá pracovat, ukázala místo, kam bych se měl uložit. Abych si uvědomil, že jde o moje stanoviště, umístila na dané místo misku s vodou. Vím, proč chce mít pod kontrolou, kde zrovna jsem, přesto nesouhlasím, a potuluji se (k jejímu šílenství) po zahradě tak, že mě většinou nemůže najít. Chcete prozradit, proč mě touží mít panička na očích? No, kdysi dávno, třeba vloni, předloni a tak... jsem několikrát spadl do rybníka a nemohl se dostat ven. Ale dostal! Zvládl jsem to úplně sám, než panička k rybníku doběhla. Tak se o mě prostě strachuje; ženské to tak prý mají. Starostlivost o druhé je jim vlastní.

Čekal jse, že mi panička vysvětlí, na co s sebou brala ten oranžový kýbl, ale ona ne. I když jsem se očima ptal nejméně devětkrát, dělala, jako by mé otázky vůbec nezaregistrovala. Místo toho mi jen dokola vysvětlovala, že mám zůstat na místě předem určeném. Nakonec mě udolala, zalehl jsem a panička se odebrala k rybízovým keřům. Ty její tajnosti... Jenomže na můj důvtip nemá! "Dneska se bude péct rybízový koláč", došlo mi a už se mi sbíhaly sliny. Ne, že bych tak prahnul po rybízu, ale ta drobenka z poctivého másla...!

Najednou se panička zvedla a zavelela k odchodu. Co to? Vždyť sbírala sotva půlhodinku! Nedůvěřivě jsem nahlédl do kýble, jestli dané množství na můj oblíbený koláč postačí.


"No, je ho tak desetina kýble", odtušil jsem pohledem a panička pochopila. "Neboj, tahle porce na koláč stačí", utvrdila mě a pobídla k odchodu ze zahrady. Pokud jsem nechtěl, aby mi ujela, nezbývalo mi než důvěřovat, že je rybízu opravdu dost a vyrazit k autu. Jsem přece poslušný pes!