Rozhovor s Lubou Skořepovou. Čtěte, stojí za to!

Rozhovor s Lubou Skořepovou. Čtěte, stojí za to!

Rozhovor s Lubou Skořepovou. Čtěte, stojí za to!

Luba Skořepová: Člověk je krásný v každém věku

Redaktor: Eva Labusová. Foto: Josef Edvar Gregor. Rozhovor vznikl na zahrádce Luby Skořepové v pražské Chuchli původně pro časopis Aperio,  věnovaný péči o tělo.

Patří k nejoblíbenějším hereckým tvářím v Národním divadle i na televizní obrazovce. Své příznivce těší také psaním knih a fejetonů, v nichž odkrývá zákoutí běžnému pohledu nedostupná. Mluví se stromy a ptáky, rozumí bylinám a hvězdám a doporučuje, aby každá domácnost i zahrada měly aspoň jeden neuklizený kout, protože skřítci nemají rádi, když je příliš uklizeno…    

                             


Paní Lubo, v čem spatřujete krásu lidského těla?
Obávám se, že někde jinde než většina lidí kolem mě. Neuznávám pojetí krásy, jak je dnes prezentuje většina ženských časopisů. Když jimi listuji, přistihnu se, že už ani nevím, který to vlastně čtu. Jsou jeden jako druhý. Vidím v nich pořád stejné obličeje, stejně nalíčené oči, stejně načesané vlasy, stejně umělé úsměvy. Jde z toho na mě tuctovost a prázdnota.

Jak podle vás vypadá krása v každodenním životě?
Hlavním předpokladem je charisma. Oduševnělost. Nějaké to IQ, samozřejmě. Co se fyzických kvalit týká, aspoň nějaké by měly být také přítomny, ale nesmějí být tím, co vás zaujme nejvíc. Strašně důležitý je obličej, jeho výraz vycházející zevnitř... Schválně si všimněte, že opravdu chytří, přemýšliví kluci si většinou neberou za manželky takové ty modelky. Nedivím se tomu, tyhle dívky totiž do jisté míry všechny splývají. Pro lásku na celý život bývá zajímavější taková, která třeba není vysloveně krásná, ale od ostatních se liší, má svůj vtip, své tajemství. Péče o fyzické tělo k tomu všemu také patří, ale ne ta samoúčelná. Chápu, že třeba někdo, kdo je tlustý a neforemný, touží zhubnout. Ale nehubnu proto, že mi to někdo diktuje. Musí to být moje potřeba. Jde o to dobře se cítit, mít tělo, kterému můžu naložit. Vždyť to je koneckonců součást moudrosti, že se snažíme svoji tělesnou schránku udržet fit!


Jaký je váš názor na plastické operace?
No to je něco, co absolutně nechápu! A už vůbec ne, když to ženská dělá kvůli manželovi, aby si ho udržela. Taková povrchnost manželství nezachrání. Víte, já jsem věřící, a myslím si, že tyhle operace jsou proti Bohu. On přece věděl, proč to vymyslel tak, že člověk je nejdřív mlád, pak ve středním věku a pak starý. Tvář a výraz člověka mají svoji cenu v každém období života. Já jsem se odjakživa ráda dívala hlavně na staré lidi, v jejichž obličeji se toho hodně zrcadlilo.

Kde, myslíte, leží hranice stáří?
Jak u koho. Když vezmu své kolegy herce, tak mezi nimi znám takové, kteří hráli dědky třeba už od pětatřiceti. Například Jaroslav Marvan. Ten vypadal snad čtyřicet let svého života úplně stejně. A jiní herci jako by ani mladí vůbec nikdy nebyli. Nikdy si nezahráli mladé role. Je ovšem dlužno říct, že některým lidem sluší stáří víc než mládí. Teprve s věkem zhezknou.


Jak je to s vámi – už se k období stáří blížíte?
Tak zrovna u sebe o tomhle vůbec nepřemýšlím. Já u sebe věk nevnímám. Lidi se mě různě ptají, jak to dělám. Já nevím, pořád si připadám jako kdysi. Jen jednou, někdy uprostřed života, jsem měla takové údobí, kdy jsem jakoby někam odešla a síla mě opustila. Asi to bylo hormonální. Ale pak se to srovnalo a od té doby se už cítím pořád stejně.

V čem spatřujete hlavní sociální roli dnešních starých lidí?
U nás ta role vlastně jakoby ani neexistuje, a to je strašné. Pokud mají staří lidé děti a vnuky, kteří je mají rádi a opečovávají si je, tak je to hezké. Ale kolik takových najdete? Častěji vidím, že rodinné vztahy nefungují. A když pak starý člověk onemocní a zůstane sám, stát se o něj nestará. V televizi sice ukazují pěkné domovy důchodců, ale to jsou spíš výjimky.

                                   


Co potřebuje starý člověk ze všeho nejvíc?
Dotyk. Od své rodiny. A myslím opravdový fyzický dotyk. Když si děti myslí, že stačí telefonovat nebo poslat poštu, když se omlouvají, že nemohou přijet, že mají práci a já nevím co ještě, tak to jsou kecy, to oni jen balamutí své svědomí. Znám lidi, kteří za svými rodiči létají přes oceán a na nic se nevymlouvají, prostě vědí, co pro ně máma a táta znamenají. Jenže – kvalitní vztahy včetně toho dotyku samozřejmě musí mít své kořeny. To není něco, co vám ve stáří vyroste, když to celý život předtím nepěstujete.


Co by měl pro staré lidi udělat stát?
Hlavně jim zajistit důstojné bydlení. Soukromí, kousek dostupné přírody. Kolik starých uvolní mladým svůj byt a potom skončí v domově důchodců. Ale v takovém tom odkládacím, kde lidi umírají mnoho let předtím, než zemřou doopravdy. Žijou jen od jídla k jídlu, od jednoho televizního programu ke druhému. A i na tyhle domovy se dnes musí dlouho čekat. Já tam občas hraju. A ptám se těch starých lidí – co tak celé dny děláte? A oni odpovídají – nic. Ošetřovatelé namítají, že možnosti jsou, že máme třeba univerzitu třetího věku, že každý má volbu. Jenže jen málokdo se stáří vzepře. Děsí mě ty prázdné pohledy, ta strašná pasivita. A přitom by stáří mělo být fajn. Tedy když vás úplně nerozloží choroby. Člověk ví víc než v mládí a tahle moudrost je sladká. Máte příjemný odstup. Ale taky je fajn, když stále umíte přijímat nové impulsy.

Impulsy odkud?
Hlavně zevnitř. To je pak báječné hlavně pro umělce – pro výtvarníky, pro spisovatele. Přichází inspirace, mají najednou odkud brát.

Platí to i pro herce?
To už je horší. V naší zemi není pohled na staré tělo populární. Starce hrají často mladí herci. Já si na nedostatek práce naříkat nemohu, ale faktem je, že postavu, která by byla mého reálného věku jsem už dlouho nehrála…


Přemýšlíte někdy o smrti?
Vůbec ne. Jen mi přijde na mysl, když odejde někdo blízký. Jako třeba Stella Zázvorková. Já ji krátce před smrtí potkala v nemocnici a ona se mi zdála celá proměněná. Našli jí nějaké problémy, nutili ji zhubnout, měla potíže se srdcem. A už jí nedoporučili další hraní. A na ní bylo najednou vidět, že se už na nic netěší. To je ten okamžik, kdy se otevřete smrti. Když ztratíte to těšení. Na druhou stranu každý je někdy skleslý. A když se do takového stavu člověk dostane, měl by si zkusit říct: Co blbnu? Vždyť já se rouhám! S tím se zkrátka musí bojovat. Netrápit se pro to, co už nemůžu mít. Radovat se z toho, co ještě mám. Co ještě můžu. Já se třeba každý den raduju z toho, že mám za sebou operaci kyčlí, že se to povedlo. Dokud nemám bolesti a jsem soběstačná, tak nejsem stará.


Přispívá k vaší vitalitě a zdraví vaše životospráva?
Tak to vás zklamu. Já jsem bordelář, už odmalička. Pocházím z rodiny, kde se na to moc nedbalo. Tatínek měl pilu a pořád byl někde v lese. Jedli jsme, co bylo, hlavně brambory na každý způsob. Moje maminka byla z velmi chudého rodu a maso a vejce poznala až u tatínka. Ona nás vždycky držela ve skromnosti. Když se nám to nezdálo, maminka jen řekla – nevadí, neubude, dej to sem… Hlad nás pak naučil. Dodneška žádnou velkou péči o sebe nemám. Nejpravidelněji jím při natáčení, když se o mě starají.


Jak na vás působí současnost?
Špatně. Já se s ní nikdy nesloučím. Pocházím z venkova. V Praze žiju od devatenácti let, kdy jsem udělala zkoušku na konzervatoř, ale dodnes jsem si tu nezvykla.

Čím se dnes lidé na sobě nejvíc prohřešují?
Myšlením. Vpřed je žene hlavně závist, touha po penězích a po moci. Ve všem je hodně povrchnosti. Lidi si nepěstují svoje rodiny, vztahy jsou katastrofální. Děti vyrůstají u televize, není na ně čas, nikdo jim nic nevysvětlí. Jenže ony takhle nezískají pro život žádný motor, žádný pozitivní vzor. Před časem jsem se stavila ve škole na Malé Skále, kde mám chalupu, a besedovala tam s dvanáctiletými. A oni mi na konci řekli: Poraďte nám, co máme dělat, abychom se tak zoufale nenudili… Děti žijící v tom nejkrásnějším kraji, jaký si můžete představit – no pochopíte to? 


Jak vidíte budoucnost?
Jestli se nestane nějaký zázrak, tak asi bude muset přijít zase nějaký ten Noe. Já tu degeneraci cítím intenzivně a pořád se to zrychluje. Takže bude nutný nový začátek. Ale snadné to rozhodně nebude…