Režisérka Helena Třeštíková v Show Jana Krause.

Režisérka Helena Třeštíková v Show Jana Krause.

Režisérka Helena Třeštíková v Show Jana Krause.

Režisérka Helena Třeštíková, lékař Jiří Kozák a operní zpěvačka Ester Pavlů se představí v Show Jana Krause.

Premiéru dalšího dílu Show Jana Krause uvidíte ve středu 20. ledna ve 21.35 na Primě.

Helena Třeštíková – úspěšná česká dokumentaristka, jejíž nový snímek Zkáza krásou vstupuje do kin. Film se věnuje osudu herečky Lídy Baarové. Režisérka objevila spoustu zatím neznámých dobových záběrů z castingů, filmových zábav a starých filmů, včetně těch nacistických, propagandistických. První setkání s Lídou Baarovou prý bylo dramatické. „Zpozdili jsme se o hodinu a paní Lída byla naštvaná,“ popisuje Helena Třeštíková. Lída Baarová byla podle mnohých herečka, pro kterou byla její krása největším darem i prokletím zároveň. Dokázala si podmanit i nejobávanější muže své doby. Její vztah s nacistickým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem se jí stal osudným. Kvůli němu byla v Československu obviněna z kolaborace s Němci a vězněna. Po únoru 1948 emigrovala.

Doc. MUDr. Jiří Kozák – lékař, který se zabývá bolestí, primář motolského Centra pro léčení a výzkum bolestivých stavů. Pro úlevu si k němu chodí lidé s bolestmi hlavy, zad a migrénami. Přitakává, že sice bude něco pravdy na tom, že se oproti minulosti snižuje práh bolesti, žádné výzkumy to prý však nepotvrzují. Ale potvrzuje, že existuje velký rozdíl mezi ženskou a mužskou bolestí. „Ženy mají nižší práh bolesti, jsou k ní vnímavější, ale zase jsou schopny ji lépe a déle snášet. Muži snesou víc, ale ne moc dlouho. Pověstná mužská rýmička je lidový předobraz toho, že pánové přetrvávající boly hůře snášejí,“ vysvětluje docent Kozák. Dodává, že velkou roli v tom hrají hormony i třeba psychika. „Pokud je člověk stresem trvale traumatizován, stane se senzitivním vůči věcem, které by ho normálně nerozhodily. Bude citlivý nejen na každé slovo, ale i na bolest, která případně souvisí s jeho zdravotním stavem,“ vysvětluje. Zdůrazňuje, že celosvětově přibývá lidí s chronickou bolestí. „Je to epidemie. Zejména třeba chronická bolest zad. Má s ní zkušenosti 95 % populace starší 40 let.“ Bolest zad je ostatně jeho každodenní téma. Se zády má problémy až 80 % jeho pacientů. Řada pacientů trpí neztišitelnými bolestmi, kterých je sice v nemocnici nedokážou zbavit úplně, ale udělají je snesitelnějšími. A naučí s nimi pacienty žít. Novou metodou v potlačení bolesti je třeba ,krabičkaʻ s elektrodami, která se umístí do těla v místě, kde je třeba bolest ovlivňovat a kterou si pacient ovládá ovladačem. Často musí řešit i případy tzv. fantomovy bolesti, tedy případy, kdy pacienta bolí amputovaná část těla. „Jedna z teorií říká, že fantomova bolest je dána centrálně, tedy mozkem. Bolest je zkratkovitá reakce mozku na chybějící část orgánu,“ vysvětluje.

Ester Pavlů – devětadvacetiletá operní zpěvačka pochází z rockové rodiny, její rodiče hrají ve skupině Krásné nové stroje. Sama po rockových klubech také vystupovala, ale pak vystudovala operní zpěv, třebaže se toho prý nejdříve děsila. Nyní má za sebou mj. účinkování v opeře nominované na hudebního Oscara. Atraktivní dlouhovláska má za sebou i čtyři roky, kdy působila v modelingu. Vloni nazpívala operní nápěv do písně Město, co spí, v níž zpívá s rapperem Lipem. Na internetu píseň vidělo už téměř 700 000 lidí. V rockových klubech se pohybovala už jako šestiletá. Její rodiče mívali koncerty a její starší sestra hrála v kapele na saxofon, takže Ester prý neměl kdo hlídat. Když studovala operní zpěv na konzervatoři, byla za rebelku. Zpívala ve funkyjazzové kapele Sly Rabbits (Mazaní králíci), a musela to tajit. „Vždycky, když se to provalilo, slibovala jsem, už nikdy. Operní zpěv a funky, to nejde dohromady. Po koncertě jsem přišla do školy a měla jsem úplně zdevastovaný hlas. Čím dál tím více jsem si uvědomovala, že s koncerty a kluby musím skončit. Už jsem se chtěla věnovat něčemu jinému,“ vysvětluje. O hlas se prý stará: Hlídá se, aby nekřičela, aby v afektu hlasu neubližovala. Jde to prý těžko, je hodně energická, ale už se naučila křičet tak, že vydává téměř operní zvuky. „Když mi v tramvaji padá mobil, skoro zpívám: Uúúúú! Beru to jako trénink,“ říká. Neštve ji, že o ní řada lidí slyšela až díky písni, kterou nazpívala s rapperem Lipem? „S tím jsem musela počítat. Plno lidí má dodnes předsudky, že opera je záležitostí statných paní staticky pějících na pódiu. Pokud na tohle lidi změní názor díky rapperské písni, je to fajn.“ Ester ráda jezdí na motorce. Dříve měla svou vlastní, ale pak ji prodala. Dnes si ráda půjčuje od svého otce Harleye. „V helmě si při jízdě zpívám, protože se v ní krásně slyším,“ říká. Zpívá si prý i někdy na kole. „Jednou jedu a přede mnou tunel. Paráda, to bude akustika. Začala jsem zpívat, ale přede mnou byl cyklista, a ten se tak lekl, že málem spadl,“ vzpomíná Ester. Mladá mezzosopranistka věří, že velké věci má ještě před sebou, protože mezzosopranistky dozrávají později. Ale už nyní má za sebou velký úspěch: účinkovala v opeře Bohuslava Martinů Čím lidé žijí, která byla nominována na The International Opera Awards, která je považována za jakéhosi hudebního Oscara. „Měla jsem velkou radost, třebaže opera nakonec cenu nezískala.“ Koncem října zpívala jako jediná Češka v Rudolfinu na festivalu italské opery.