Radkin Honzák: OSUDY

Radkin Honzák: OSUDY

Radkin Honzák: OSUDY

CR1065-2, EAN 8590236106529, CDmp3 249 Kč
Celkový čas 2 hodiny 16 minut

Obsah:

1. Rodinný konglomerát Honzáků bez ega a sobectví

2. Od maturity – mladičké naivity až po léta padesátá – pletky s psychiatrií

3. Aby nevysychala mícha – recept transakčních analytiků

4. Víra – tlak normalizace – trucovitý jedinec Radkin Honzák

5. Zpěv – poezie – hudba – knížky – léčebné chvíle pro psychiatra Honzáka

Souznění s Radkinem Honzákem

S psychiatrem, pedagogem a publicistou Radkinem Honzákem jsem se seznámila prostřednictvím jeho knih, jejichž obsah je popularizován jazykem srozumitelným a originálním, s noblesou a vkusem. Jeho způsob vyjadřování, smysl pro nadsázku a humor mi jsou sympatické a jsem ráda, že jsem ho mohla zažít i osobně, při natáčení pořadu Osudy, vysílaného na ČRo Vltava. Číst nebo poslouchat Radkina Honzáka je zážitek, který se z vaší hlavy jen tak nevypaří, ostatně hlava je labyrint, do kterého se snaží pan psychiatr už léta proniknout.

Jeho osobnost, statná postava, charakteristický smích i typická dikce řeči přitahují pozornost a jeho jméno Radkin ještě více. V rozhlasových Osudech sám poodkrývá zrození neobvyklého jména, které je výsledkem lásky rodičů. V dětství mu ovšem přinášelo jen posměch spolužáků, ale postupně se je naučil milovat. A představit si Honzáka bez Radkina je dnes pro mnohé z nás nemožné.

Pan doktor se narodil do protektorátu a od té doby, jak říká, prošel šesti státními útvary. Má tedy o čem vyprávět. Pět dílů naplněných vzpomínkami na dětství, dědečkův statek v Čími, pražský byt, nálety na Prahu, vysokou školu, profesory, poezii i pacienty charakterizuje osobnost psychiatra v jiné dimenzi. Jeho slova nejsou prázdná, nezavánějí nostalgií ani smutkem a posluchače vedou k přemýšlení, zastavení i úsměvu. Pan psychiatr se nebojí veřejně kritizovat svou „velkou maličkost“ a odhalit své slabůstky a neduhy.

Osudy Radkina Honzáka jsou prodchnuté humorem, laskavým slovem. Rozhodně nejsou hořkým naříkáním na padesátá léta, kdy maturoval, nebo na dobu normalizační, kdy byl několikrát u výslechu. Vyrůstal totiž v harmonické rodině a dětství trávil u svého milovaného dědečka z matčiny strany v Čími. Tam poznal hospodaření na statku, ale i krásu české klasické literatury.

„Byl jsem takový pražský nemehlo, podotýká v prvním díle Osudů. „Jako kluk jsem hrál na piano a později brnkal na kytaru. Z nejžhavější puberty mi utkvěl šlágr Třešnové květy.“

I takové vzpomínky zakotvily v mysli populárního psychiatra. Díky Františku Hrubínovi, jenž rodinu Honzáků navštěvoval, se naučil vnímat poezii, kterou později rád poslouchal v Divadle hudby na Václavském náměstí v Praze. To se psala padesátá léta, zanesená totalitou, cenzurou a sovětskými vzory. Tehdy, řečeno jeho slovy, „házel na papír“ své první básnické pokusy. Tam někde, v tom lidském labyrintu, se probudily literární počátky i touha zkusit medicínu. Cesta na lékařskou fakultu v padesátých letech pochopitelně vedla přes přihlášku do Československého svazu mládeže, kam vůbec nechtěl, ale prozíravá třídní učitelka rozhodla za něho. Původně chtěl být praktickým lékařem na Šumavě, ale zvolil si psychiatrii. A rozhodnutí bylo správné. Student Radkin promoval v roce 1962 a poté se vydal do Okresního odborného ústavu Kosmonosy, kde začala jeho pracovní kariéra. „Já jsem měl to štěstí, že jsem přišel do psychiatrie spolu s prvními psychofarmaky,“ dodává v rozhlasových Osudech. V roce 1966 odešel do Ústavu pro výzkum výživy (výzkum spánku a stresu). Kam se posunuly jeho zájmy o obor, s kým spolupracoval a co se mu stalo v profesi osudným? Úsměvné a poučné historky z jeho života by se mohly srovnávat s historkami z natáčení. A navíc je pan doktor Honzák umí originálně interpretovat.

Úryvek rozhovoru s Radkinem Honzákem, který vyjde v Týdeníku Rozhlas č.12 (9. března 2020).

(…)

Téma osudů je součástí vaší profese. Tomu se nevyhnete.

U nás v psychiatrii jsou osudy lidí, se kterými se setkávám, velmi barvité. Pochopitelně ten život – chcete-li osud člověka – se odvíjí od života rodiny, jejich tradic, zvyklostí, zlozvyků a chorob – to vše si s sebou neseme. Jako psychiatr „sbírám“ příběhy lidí, kteří vyhledávají pomoc a jsou zvyklí říkat všemu, co dělají, že je to normální. Je to taková floskule. Víte, oni si vyprávějí příběh po svém a my transakční psychologové hledáme příčiny jejich bolestí, lží a představ. Vycházíme z mytologií – z pohádek, které jsou o dobru a zlu, o vítězství, prohrách, jsou plné švindlů a podlostí. Je zajímavé pozorovat, jak skupina pacientů, které nechávám sehrát pohádkový příběh, nabere postoje a chování pohádkových postav a hrdinů.

Takže se za ně schovají? A navíc jim i tento manévr pomůže?

My si vlastně touhle cestou zdůvodňujeme a omlouváme svá pochybení. Vždyť to, co jsme udělali, je přece normální a dělají to tak i ostatní. Když se například ptám, proč maminka pošle do lesa dceru a vůbec ji nevaruje před vlky, řekne, že si neuvědomuje toto nebezpečí. A tak to máte i v životě.

*Jakého hrdinu máte vy? Ať už pohádkového – fiktivního – nebo skutečného z dějin historie naší či jiné země?

Já jsem měl v adolescenci za vzor Záviše z Falkenštejna, kterému jsem zůstal věrný dodnes. Kolem něho panuje řada mýtů. V sedmdesátých letech 13. století narůstalo napětí mezi Vítkovci a králem Přemyslem Otakarem II. Král železný Přemysl Otakar II., který je uctíván a za jeho vlády byly Čechy od Jadranu po Balt, byl psychopat se vším všudy. Od roku 1273, kdy předpokládal, že bude zvolen římským králem, pletichařil proti Rudolfu Habsburskému. Jak víme z dějepisu, Přemysl Otakar II. byl v listopadu 1276 donucen uzavřít nevýhodný vídeňský mír s římským králem Rudolfem Habsburským a vzdát se alpských zemí. Záviš a jeho bratři uprchli na statky, které se nacházely na území ovládaném Rudolfem. Záviš byl v Čechách v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla, pobýval v bezpečí svého hradu Falkenštejnu.