Radioservis představuje knihu Jiřího Anderleho NA HRADČANECH

Radioservis představuje knihu Jiřího Anderleho NA HRADČANECH

Radioservis představuje knihu Jiřího Anderleho NA HRADČANECH

Jiří Anderle: NA HRADČANECH
Váz., formát 171 x 243 mm, 208 stran, autorovy ilustrace v textu, cena 299 Kč. Hradčany a Nový Svět – místa spjatá s českou historií. Ale ve vzpomínkách malíře Jiřího Anderleho se před čtenářem objevují v docela jiné podobě, než jak ji vnímají davy turistů. Prožil zde pětadvacet let života od roku 1966 do roku 1990 a jeho vyprávění objevuje magickou krásu tohoto zvláštního místa ve stínu Pražského Hradu. Zároveň nás seznamuje s osudy zdejších obyvatel, kteří vytvářeli unikátní sousedské společenství, tolik nepodobné běžnému městskému životu. Právem je možno hovořit s ohledem na téma a způsob literárního ztvárnění o svérázné variantě Povídek malostranských. Anderleho vypravěčské umění umocňuje soubor kreseb vytvořených speciálně pro tuto publikaci.
Jiří Anderle vstupuje na výtvarnou scénu v roce 1966. Během pražského kongresu AICA je jeho dílo prezentováno na výstavě Aktuální tendence českého výtvarného umění. V průběhu dvacetileté normalizace nepatří mezi umělce schválené režimem, naštěstí vzrůstá o jeho grafické dílo zájem v zahraničí, kde na mezinárodních bienále získává ta nejvyšší ocenění. Art Centrum Praha tak může jeho dílo exportovat na Západ, zde nachází své místo ve sbírkách předních muzeí Evropy i USA. Vystavením obrazového cyklu Iluze a realita v centrální expozici Biennale di Venezia (1984) se vřazuje do světových souvislostí i Anderleho malba. V jeho cyklu Láska za lásku, vysílaném v Českém rozhlase od roku 1997, se hradčanská témata objevují téměř od počátku. Tato kniha je jejich literárním zpracováním.   

Ukázka z knihy:
Hradčanská kovárna
Každý výtvarník potřebuje ateliér, kde si může rozložit barvy, štětce, grafické jehly, tiskařský lis. Mé první pražské ateliéry byly v Nuslích, nejdřív v ulici Pod Lázní a potom v Horní ulici. Jedna místnůstka dvakrát tři metry, v druhé byl lis. Když sjel válec ze zinkové desky, ze které jsem tenkrát tisknul, otřáslo to celým domem. Psal se rok 1966 a my s Miladou jsme si našetřili na zájezdech Černého divadla z diet na Forda Cortinu, abychom mohli jezdit do Pavlíkova za maminkou, za babičkou, za tátou, protože čím víc byl člověk v cizině, tím víc prahnul po domově. No a když už jsem měl auto, nebyl problém jezdit taky na Zbraslav, kde bydlel Jarda Vožniak. Už na škole to byl vynikající výtvarník. Jednou jsem mu přivezl ukázat pár mých grafik a Jarda mi řekl: „Nech mi to tady, mně se to moc líbí, já to ukážu historikovi umění Miroslavu Míčkovi.“ A ejhle, zanedlouho se v Praze konal kongres mezinárodních kritiků umění a při té příležitosti byla uspořádána výstava Aktuální tendence československého umění – nová figurace a já do ní byl vřazen. Jarda byl zkrátka správný člověk ve správný čas a já díky němu přestoupil z profese divadelníka do profese výtvarníka. Jarda sbíral všechno, co se mu líbilo, třeba hrací hodiny nebo hrací obrazy. Jednou u mě uviděl nádherný orchestrion značky Polyphon. Objevil jsem ho v Hradci Králové, když jsme tam hráli s Černým divadlem. S Miladou jsme si ho večer pouštěli a připadali jsme si, jako bychom se ocitli v době F. L. Věka, tak jsme se tím orchestrionem odstřihovali od běsnící doby. A stalo se, co se stát muselo – Jarda se do toho Polyphonu zamiloval. Netrvalo dlouho a přišel za mnou:

„Ty máš takovej ten malej špatnej ateliér v Nuslích, ale já vím vo ateliéru, člověče, to kdybys měl, tak budeš jedinej na světě. Vona je to stará kovárna na Hradčanech. Víš co? Když ti ten ateliér dohodím a ty ho dostaneš, tak za to chci ten orchestrion. Uvidíš, že ta kovárna ti změní život. To je něco tak fantastickýho, že až to uvidíš, tak to s tebou praští, jako se to stalo mně, člověče. Je tam výheň, dokonce i měch a starý uhlí, jak se tam kovalo, a na jižní stranu směrem k Petřínu jsou dvě vokna a z těch je vidět celá Praha. A já tě seznáním s člověkem, kterýmu to patří. To je stará kovářská rodina, vedle tý kovárny mají byt.“

Dnes už vím, že mi Jarda Vožniak kvůli tomu orchestrionu nabídl nejkrásnější ateliér na světě. Dali jsme si sraz u Lorety, loretánské zvonky perlily a celý jarní den jako by zarámovaly do rokokového rámu. Ze svatovítské věže se táhly hluboké tóny zvonů. Přišli jsme do hospody U Černého vola a tam za stolem seděl usměvavý pán, mohlo mu být tak padesát, tvář jako měsíc v úplňku, ruce zahnědlé nikotinem, pálil jednu partyzánku za druhou.
„Pane Chabus, tak jsem vám přived tady Jirku, že byste mu moh nechat tu kovárnu, aby tam maloval obrazy.“

„Tak se posaďte, mládenci, prohovoříme to. Dáte si pivo?“
Přiťukli jsme si a pak jsme se šli podívat na kovárnu. Pan Chabus byl člověk při těle, měl tlapy kováře, ale dělal drobné rychlé krůčky, jak to měl naučené, když ještě byla kovárna v provozu. Takovými malými rychlými krůčky se pohyboval mezi výhní, kovadlinami a svěrákem.
Vešli jsme do průjezdu v Loretánské ulici číslo 5, vpravo bylo klepadlo na koberce, popelnice, schody do prvního patra, staré rozvrzané dveře. Pan Chabus je otevřel a já ztuhnul. Bylo to tak, jak Jarda Vožnik říkal. Začouzená kulatá klenba, kovadliny, spousta kovářského nářadí, výheň, ve které ještě byla hromada popela. Za výhní kožený měch. Čpělo to tu typickou vůní čmoudu, který nestačí nasát komín.

„Taky se tu kovali koně?“ zeptal se Jarda. 
   

„Jo, ale to už je dávno,“ řekl pan Chabus. „Vod tý doby, co se to zepředu z ulice zazdilo, sloužila tahle kovárna už jenom Pražskýmu hradu a okolí, třeba když potřebovali opravit na arcibiskupství nějakou petlici nebo zámek. Koně už se tady nekovají aspoň sto let.“ „No tady bude práce,“ řekla Milada, kterou jsem přivedl, aby si ten zázrak taky prohlédla. „To nám dá zabrat, než to tady uklidíme. A co s tím nářadím, pane Chabus?“ Za výhní byla dřevěná mříž a za ní malá dílnička plná nářadí. Tolik druhů kleští jsem neviděl ani v pavlíkovských kovárnách. A k tomu řada ručních vrtaček, bezpočet kladiv, tři kovadliny, ponk s dvěma svěráky, police plné nářadí.

„To víte, kovářskýho řemesla je konec,“ říkal pan Chabus. Nakonec jsme většinu nářadí odvezli do Pavlíkova, ale tam se kovárny taky už rušily, a tak si to rozebrali sousedi. Mně z toho všeho zbyl v garáži velký svěrák, z piety ho opatruju. Měch jsme naolejovali a pověsili na zděné tělo té mohutné výhně. Když jsme dílničku za výhní vyklidili, vznikl prostor přesně pro tiskařský stroj a lis na vysušování tisků. (…)