Václav Havel: ŽEBRÁCKÁ OPERA
CR1050-2, EAN 8590236105027, 2 CD 299 Kč Celkový čas 103 minut
Hra o morálce a manipulaci
„Pokud mé hry vědomě provokovaly nebo provokují, pak jedině měšťáky, kariéristy, oportunisty a byrokraty, o nichž se snaží — po svém — vypovídat. Za tento druh provokace se však věru nemám důvod stydět a myslím, že nikdo slušný mi to také nemůže vyčítat.“
Václav Havel o Žebrácké opeře
Osoby a obsazení:
Macheath Jiří Dvořák
William Peachum Viktor Preiss
Elizabeth Peachumová Taťjana Medvecká
Polly Klára Sedláčkova-Oltová
Bill Lockit Tomáš Töpfer
Mary Lockitová Jitka Smutná
Lucy Tereza Dočkalová
Harry Filch Jaromír Dulava
Diana Jana Preissová
Jenny Magdalena Borová
Betty Dana Černá
Vicky Lada Jelínková
Ingrid Lucie Polišenská
Harold Zdeněk Velen
Jim Jiří Suchý z Tábora
Jack Lubor Šplíchal
Režie Lukáš Hlavica
Svou variaci na námět parodické opery Johna Gaye napsal Václav Havel na výzvu Činoherního
klubu. Jenže když ji v roce 1972 dokončil, bylo jasně, že naděje na uvedení Žebrácké opery v pražském divadle byla příliš iluzorní. Po závanu svobody šedesátých let vstupovala země do časů tuhé normalizace a předložit publiku obraz společnosti fungující na principu naproste bezzásadovosti, ve kterém symbióza policie a podsvětí vytváří nepřehledný systém polopravd, udavačství a korupce, bylo nemyslitelné nejen v pražském, ale v jakémkoli československém divadle.
O tom, jak výmluvně Havlova komedie zrcadlila nastupující poměry, svědčí i panická reakce
komunistického režimu na premiéru, kterou zakázanému autorovi uspořádal režisér Andrej
Krob se svým amatérským Divadlem na tahu v hospodě v Horních Počernicích v roce 1975.
„Působilo trochu přízračně přihlížet uprostřed profízlovaného režimu tak brilantní analýze policejního fízlovství,“ vzpomínal po letech divadelní kritik a teoretik Jindřich Černý, který tehdy seděl v hledišti. StB, již představení na pražské periferii uniklo, pak aspoň dodatečně (a o to zavileji) trestala za účast jak účinkující, tak diváky.
Do listopadu ’89 zůstalo představení v Horních Počernicích jediným uvedením Havlovy Žebrácké opery u nás. Po sametové revoluci se dočkala nejen úspěšné inscenace v Činoherním klubu (režie Jiří Menzel), ale hrála se na mnoha jevištích v nejrůznějších nastudováních a ukázalo se, že svou platnost rozhodně neztratila.
Šéf londýnského podsvětí Peachum se snaží zabrzdit vzestup konkurenčního zlodějského
gangu kapitána Macheathe. Nastrčí tedy pověstnému svůdci svou dceru, aby získal spolehlivý
zdroj informací. Jenže protivník má zase své metody, a tak se v podsvětí rozpoutá kartelová
válka, která samozřejmě neunikne pozornosti šéfa místní policie Lockita. Praktiky ochránců
zákona si s postupy mafiánů v ničem nezadají, každý sleduje své cíle, každý lže každému
a zároveň je v každém okamžiku připraven s ním uzavřít dohodu. To všechno vyjádřeno vysoce kultivovaným a sofistikovaným jazykem, kterým vládnou jak zloději, tak prostitutky. V dokonale přesvědčivých, a přitom naprosto účelových slovních áriích postavy Havlovy opery obratně manipuluji se skutečnosti a dovádějí princip bezzásadovosti a lži k dokonalosti.
„Žebrácká opera patří k nejpesimističtějším Havlovým hrám. V režimu, který stojí a padá s tím, že fízluje sám sebe, není totiž místo na katarzi,“ napsala v recenzi inscenace Činoherního klubu v roce 1990 kritička Dana Tučková. S tím bohužel člověk na konci hry nemůže než souhlasit. Je úžasné, že k tomuto závěru nás autor dovedl sledováním situaci a postav, kterým se musíme smát.
Z rozhovoru s Jiřím Dvořákem pro Týdeník Rozhlas č.47
(…)
Často pracujete „pouze“ s hlasem: nahrál jste řadu audioknih, dabujete filmy, účinkujete v rozhlasových hrách. Vypadá to, že máte rád práci se zvukem a rozhlas zvlášť.
Rádio mě baví, protože má neuvěřitelnou sílu. Kdo umí poslouchat, dobře to slyší. Proto jsem taky přijal po dlouhé době nabídku na Žebráckou operu.
Proč po dlouhé době?
Myslím, že se natáčí málo rozhlasových her, a je to hrozná škoda. Dřív jich bylo víc. Rozhlasová práce měla pro mě i ten pozitivní význam, že jsme se u mikrofonu častěji scházeli s kolegy, člověk se společně s nimi udržoval v určitém modu. Teď při natáčení Žebrácké opery to bylo stejné, také proto mě to těšilo.
Na Havlově hře se vám tedy pracovalo dobře?
Byla to velmi příjemná práce. Potkal jsem se s Lukášem Hlavicou, který hru režíroval a kterého si moc vážím. Rád jsem se u mikrofonu setkal s Viktorem Preissem, s nímž jsme seděli sedmnáct let v jedné šatně na Vinohradech, s Táňou Medveckou, Tomášem Töpferem a dalšími kolegy. Obsazení bylo myslím moc hezké, takže doufám, že to celé dopadlo dobře.
S Havlovou rodinou, konkrétně s Dagmar Havlovou se znáte asi z Vinohradského divadla, že?
Znali jsme se ještě mnohem dřív, mám na ni dětskou vzpomínku. Když jsem jako kluk chodil v Brně do Pirka – to byl dětský rozhlasový soubor, brněnská obdoba pražských Dismančat – několikrát jsme se tam s Dášou potkali. Podepsala se mi do památníčku a napsala do něj: „Ať hraješ jako Olivier!“ Později jsme se setkávali před kamerou nebo na jevišti.
Máte osobní vzpomínku i na Václava Havla?
Mám. Když jsem byl ještě v Mahenově činohře, současném Národním divadle Brno, těsně po revoluci jsme jako první představení hráli Asanaci. Režíroval ji Peter Scherhaufer. To představení se neuvěřitelně povedlo. Ačkoliv lidé v té době moc nechodili do divadla, na Asanaci bylo plno. Vzpomínám si, že na jedno představení přijel i pan Václav Havel, potom se na jeho počest konal raut. Měl v Brně pár známých, kdysi tam nějakou dobu taky působil, myslím, že jako dramaturg. Po našem představení ho nemohli z divadla vůbec dostat, doprovod ho marně vyzýval: „Pane prezidente, už musíme jet!“ Bylo to moc milé setkání a trvalo dlouho. Pak jsme se ještě potkávali na Vinohradech, když Dáša hrála ve Višňovém sadu a pan Havel na její představení chodil.