Proč je slast z čokoládové tyčinky větší než z líbání s milovanou osobou?

Proč je slast z čokoládové tyčinky větší než z líbání s milovanou osobou?

Proč je slast z čokoládové tyčinky větší než z líbání s milovanou osobou?

Proč je slast z čokoládové tyčinky větší než z líbání s milovanou osobou?

Čím to je, že máme raději křupavější potraviny?

Kniha britského vědce Marka Miodownika odhaluje příběhy látek, které vytvářejí náš svět. Nadchne gurmety, stavaře i designéry!

Napadení a pořezání v londýnském metru stály na počátku autorovy fascinace materiály, které nás obklopují. Vážné zranění způsobené žiletkou a protokol sešitý sponkou dostaly do středu jeho zájmu ocel. Začal zkoumat její mimořádné vlastnosti hraničící s dokonalostí. Uvědomil si, že o věcech, které nás obklopují, téměř nic nevíme. Nerozumíme jejich základním vlastnostem. Britský popularizátor vědy Mark Miodownik nám v knize NEOBYČEJNÉ MATERIÁLY poutavým způsobem připomíná, že svět ve kterém žijeme, z velké části umělý, je naším dílem.

V deseti kapitolách věnovaných různým materiálům se například dozvíme, že čokoláda je vlastně nevydařená snaha o nalezení nápoje stejně dobrého jako čaj nebo káva. Po staletích pokusů s kakaovým máslem lidem došlo, že mohou využít jeho mimořádných vlastností a nechat ústa, aby si lahodnou tekutinu vyrobila sama. Právě kontakt s lidským tělem umožnuje pro čokoládu optimální teplotu tání a nám navozuje přímo slastné pocity. Vítězné tažení čokolády přitom nebylo snadné, než do ní přimíchala - jako první na světě - firma Nestlé mléko, byla čokoláda pro mnoho lidí jen hmota se svíravou chutí. Podle technologie přidávání mléka se chuť výsledného produktu značně liší a tento rozdíl je také geografické povahy.

 

V knize „Neobyčejné materiály“ se dozvíme, díky čemu předčí dobrý pocit ze snědené čokoládové tyčinky, zážitek z líbání s milovanou osobou. A proč v kakaových bobech chuť čokolády necítíme? A proč kvůli čokoládě umírají psi? A co má čokoláda společného s marihuanou?

Mark Miodownik nás při svém výkladu o povaze a historii materiálů zavede i do Čech: „Bohatší lidé po stovky let upíjeli ze skleněných číší víno, nicméně pivo se až do devatenáctého století obvykle točilo do keramických, cínových či dřevěných korbelů.

A protože většina konzumentů do svého moku příliš neviděla, je rozumné předpokládat, že na vzhledu piva sládkům moc nezáleželo, pouze na chuti. A tak vařili pivo převážně tmavě hnědé a kalné. Ovšem kolem roku 1840 přišla v Čechách na svět technologie průmyslové výroby skla, která srazila jeho cenu natolik, že hospodští mohli začít hostům nalévat do skleněných půllitrů. Lidé si tak vůbec poprvé dobře prohlédli, co vlastně pijí, a mnohdy se zhrozili. Takzvaná svrchně kvašená piva se totiž vyznačovala nejen kolísavou chutí, ale várku od várky se lišila i barva a průzračnost.

Netrvalo však ani deset let a v Plzni začali vařit zbrusu nový druh piva ze spodně kvašeného sladu, takzvaný ležák plzeňského typu. Toto pivo mělo světlejší odstín, bylo průzračné, zlatavé a plné bublinek jako šampaňské. Lahodilo nejen jazyku, ale také zraku, a ležáky v této tradici pokračují dodnes. Pro skleněný půllitr jsou zkrátka jako stvořené. Je tudíž ironií osudu, že tolik ležáků se dnes pije z plechovek a naopak pivo, které se proslavilo svou vizuální stránkou snad ze všech piv nejvíce, je samotným ztělesněním neprůhlednosti – pivo ze staré školy, předcházející éře skleněných půllitrů, irský Guinness.“

Britský profesor také vysvětluje, proč se sklářská tradice rozvíjela především v Evropě. Důvod je překvapivě prozaický. Jde o důsledek povětrnostních vlivů – jednoduše právě tady potřebovali lidé chránit své příbytky před chladem a větrem, aniž by přišli o často nedostatkové světlo.

K popisu materiálů a jejich vlastností přidává Miodownik například poznatky psychofyziky. Tedy vědy, která studuje naše emoce v souvislosti s materiály. Dozvíme se tak, že potraviny, které „křupnou“, jsou nám mnohem sympatičtější. Například výrobci smažených brambůrků se proto snaží znásobit tento zvukový efekt nejen úpravou chipsů, ale i hodně šustivým obalem.

Ke čtivosti knihy přispívá i to, že text není jen prostý popis fyzikálních vlastností materiálů. Jejich kvality a význam pro lidskou společnost nám Miodownik přibližuje i prostřednictvím osobních historek a postřehů. Jak sám uvádí: „i když nám okolní materiály mohou připadat jen jako různobarevné kusy hmoty, ve skutečnosti jsou něčím mnohem víc: komplexním ztělesněním lidských potřeb a tužeb.“

Mark Miodownik: Neobyčejné materiály. Podivuhodné příběhy látek, které vytvářejí náš svět
Z anglického originálu „Stuff Matters: The Strange Stories of the Marvellous Materials that Shape Our Man-made World“ přeložil Aleš Drobek
Vydání první, vázaná s přebalem, 256 stran, MOC 298 Kč
V edici Aliter vydává v roce 2016 ve spolupráci s nakladatelstvím Argo nakladatelství Dokořán
Mark Miodownik (1969) je ředitelem Materiálového institutu a profesorem nauky o materiálech na University College London. Zabývá se převážně metalurgií a biomechanikou. Kromě odborné práce se věnuje popularizaci vědy. V roce 2010 ho list Times zařadil mezi 100 nejvlivnějších vědců. Jeho kniha Neobyčejné materiály se stala bestsellerem a získala řadu ocenění.