Michal Viewegh: Zrušený rok – Deník 2020

Michal Viewegh: Zrušený rok – Deník 2020

Michal Viewegh: Zrušený rok – Deník 2020

Michal Viewegh po několika letech opět přichází s nejosobnějším a nejotevřenějším žánrem – s deníkem.

Rok 2020 byl pro valnou část obyvatel této planety zřejmě tím nejpodivnějším, a bohužel mnohdy i tím nejbolestivějším obdobím, jaké kdy zažili. Rokem, na který bychom možná všichni rádi zapomněli, a přesto toho tolik změnil a snad nás i něco naučil.

Podívejte se na rok 2020 očima nejpopulárnějšího porevolučního spisovatele. Tři sta šedesát pět dní v životě Michala Viewegha, tři sta šedesát pět dní v životě české společnosti.

Ukázky z knihy:

Neděle 5. dubna

„Jedna z několika životních situací, které opravdu z celého srdce nenávidím a kterým se až hystericky snažím vyhýbat, je tato: kdosi z mých nejbližších mě o něco požádá a já mu nezištně vyhovím, čímž zklamu nebo naštvu jiného bližního! Za dobrotu na žebrotu v praktickém provedení! Standardním a smutně předvídatelným výsledkem těchto vynucených rozhodovacích dilemat je, že méně uspokojena (či dokonce ublížená) strana mne pak zahrne oprávněnými výčitkami…

Budiž po pravdě řečeno, že pokaždé nejde o jen to, že bych musel volit mezi dvěma špatnými variantami a v takto zoufalé situaci pak navzdory veškeré snaze a dobré vůli dobře zvolit zkratka nemohl… Občas je problém spíše v tom, že kvůli tristnímu stavu své paměti jednoduše zapomenu, že bych volit měl nebo že vzhledem k okolnostem či vážnosti situace dokonce volit musím... Aktuální přiklad: pomůžu dceři Sáře, respektive její kamarádce Emě, kterou otec vyhodil z domu, a dočasně jí poskytnu azyl ve svém hostinském pokoji – a naštve se na mě dcera Míša, která tento pokoj považuje za svůj (a má v něm tudíž spoustu věci) a kterou jsem o tom údajně zapomněl informovat…

Slunné odpoledne. Sedím pravě venku na terase, když na mě přes plot ze své parcely zavolá Jarda Dušek, s nimž se právě dorazivší štáb TV Prima chystá natočit rozhovor: když už jsou v Sázavě, rádi by prý udělali interview i se mnou, tlumočí mi Jarda prosbu Primy. Jdu tedy redaktorce Primy a kameramanovi otevřít zadní branku a na trávníku si všimnu dvou neodklizených psích exkrementů. „No tak pojďte dál – ale pozor na hovna!“ varuji je už z dálky rozšafně – ale současně si v duchu polekaně uvědomím, že pokud redaktorka a kameraman TV Prima nevědí, že vlastním psa, mohli by si mé upozornění vyložit jako vulgární narážku na kvalitu pořadů jejich mateřské stanice nebo v krajním případě i jako mé doznání, že neseru na WC, nýbrž venku na zahradě...

Večer se zastaví Tomáš s mladší dcerou Karolinou – té se ujme má nejmladší dcera Bára, zatímco já svého oblíbeného souseda pohostím na terase talířkem sýra a pršutu a dvěma láhvemi vina.“

 

Středa 26. srpna

Dny na dovolené u moře jsou opravdu jeden jako druhý: trochu čtu, trochu píšu, trochu plavu, hodně jim a dost piju – a Korfu není výjimkou.

Hned třikrát se zde ale opakuje také tato scéna: protože lehátka na pláži i u bazénu jsou uspořádána do dvojic, leží Sára s Bárou pod slunečníkem vedle sebe, zatímco mně samotnému jedno lehátko každý den přebývá – a jelikož je jich nedostatek, bývám na rozdíl od Sáry a Báry každou chvíli cizojazyčně tázán, zda je neobsazené místo vedle mě volné: „Excuse me, is it free?“ V důsledku jde o společensky nekorektní otázku, zda jsem zadaný, nebo single, ale přesto odpovídám v klidu a po pravdě, že lehátko vedle mě je volné: „Yes, please! “

Yes, hádáte správně, nemám partnerku ani partnera.

Yes, jsem nedobrovolně single – se třemi, t. č. se dvěma dcerami.

Yes, uvažujete přesně – jsem vztahový loser.

Michal Viewegh (* 31. března 1962) patří mezi nejznámější a nejúspěšnější české spisovatele. Jeho knih se prodalo přes milion výtisků. Je autorem řady románů, z nichž se mnohé staly bestsellery a později byly zfilmovány. Mezi nejúspěšnější patří Báječná léta pod psa, Výchova dívek v Čechách, Román pro ženy, Účastníci zájezdu nebo Vybíjená. Po vážných zdravotních problémech v roce 2012 podstoupil dlouhou rekonvalescenci a do literatury se vrátil deníkovou knihou Můj život po životě (2013). V posledních letech vydal dvě novely v jedné knize s názvem Muž a žena (2018), dále pak Povídky o (ne)lásce a sbírku fejetonů Mým vrstevníkům (obě 2019). V loňském roce vydal svůj zatím poslední román Převážně zdvořilý Leopold.

Michal Viewegh: Zrušený rok – Deník 2020, vychází 6. května 2021 v nakladatelství Ikar, 376 stran, doporučená cena 399 Kč

(Připravuje se také audiokniha, která vyjde v červenci 2021 pod nakladatelskou značkou Témbr. Čte: Saša Rašilov, režie: Jan Drbohlav. Doporučená cena: 349 Kč)

Zuzana Hubeňáková: Nejhezčí mezi krávami

Knížky Zuzany Hubeňákově jsou známé tím, že přinášejí vtipný, odlehčený pohled nejen na věci nezvyklé, ale i na ty běžné, všednodenní a všudypřítomné. A právě nadhled, smysl pro humor a pozorovací talent jsou základními stavebními prvky i u nového souboru autorčiných povídek a publicistických textů.

Kniha tak lehká, že nejtěžší na ní je najít co možná nejméně bolestné vysvětlení, proč vám při hledání vhodného dárku po přečtení Nejhezčí mezi krávami bezděky vytanul na mysli právě obdarovaný či obdarovaná...

Ukázky z knihy:

„Žít ve světě, ve kterém je cukr tak podobný soli, není snadné. Člověk by si rád s životem zacukroval, a pic kozu do vazu – ten mu to klidně omylem osolí. Když k tomu přičtu, že výrobci nadále na trh dodávají kabelky, co požírají věci, a internetové prohlížeče nabízejí letní sukně i těm, co mají zimní zadky, dostal by z toho jeden depku raz dva.

Můžeme lomit rukama, můžeme si trhat zbytky vlasů, nebo se na to můžeme podívat z veselejší stránky.

Ano, jsem si vědoma toho, že není nic otravnějšího než a priori optimistický člověk. Takový ten typ, co když mu kombajn usekne nohu, raduje se, že má ještě jednu. Přesto považuji za svou občanskou povinnost urputně se snažit vidět sklenici poloplnou.

Kvalitní věci by prý měly mít hloubku. Jenomže tu má i žumpa. Proto si vás dovoluji pozvat k četbě knihy, jejíž jediné poselství je aspoň na chvilku brát věci s nadhledem. A pojďme si přiznat, že stavět se k věcem lehce je někdy pěkně těžké!

Stránky teto knihy vám nabídnou mimo jiné odpověď na otázku, proč když už je člověk občas za krávu, není vždy úplně nejvýhodnější být ta nejpřitažlivější z nich...“

(A priori optimistický úvod)

„...Ke kravám se šplháme do kopce mimo jakoukoliv stezku. Doškrabeme se trním nahoru, podlezeme ohradník, ale krávy nikde. „Aby tak utekly!“ znervózní Kristýna. „Zda se mi to, nebo v tom ohradníku nelupe?“ dorazí ji fotograf.

Šplháme do kopce a pátráme očima po okolí. „Holkýýý!“ volá Kristýna na krávy. Krávy nikde. „Holkýýý!“ přidává na hlase. „Vidim ocas!“ křikne fotograf a ukáže do malého hájku, kam si zřejmě krávy zašly pro trochu stínku. Kristýně se evidentně uleví.

„Tady jim vysypeme šrot. Musíme opatrně, umí to byt pěkné potvory!“ varuje mě. Kýbl je vysypán, krávy se tváři mírumilovně, tak si jednu z nich pohladím. Všechny jsou krásně hnědé, jen jedna je bílá a trochu jiná. „To je býk, tohle plemeno nemá rohy,“ vysvětluje Kristýna.

A pak přijde okamžik, na který budu dlouho vzpomínat. Býk se mi otře o stehno. Hlavou. A znovu. Vteřinu mi trvá, než mi dojde, že to je varování. Zpětně za něj děkuji. Osobně však toto poděkování raději předávat nebudu.

Zahazuji kýbl a běžím z kopce, až se za mnou práší. Kristýna křičí, býk v zádech funí a dupe, já mastím, co mi síly stačí. V duchu se loučím se životem. Proti takovému kolosu nemám šanci. Únikovou cestu volím mezi stromky s tím, že to třeba býka zpomalí. Chyba! Mnohem víc to zpomalí mě.

„Co se sakra píše v příručkách o přežití? Mam vylézt na strom, nebo se pokusit o rekord ve sprintu?“ běží mi hlavou. Vzhledem k tomu, že jsem v životě nepřečetla jedinou takovou příručku, reaguju hlavně pocitově.

Svět jako by se zastavil a díval se na to drama ženy, která se rozhodla svůj život nedat zadarmo. Probíhám mezi stromky, mozek vyhodnocuje šance na přežití. Adrenalin ve mně budí netušené schopnosti. Běžím jako vítr, skáču přes překážky jako srna. Všechny šlachy a svaly pracují ve vzácné spolupráci. A to celých pět metrů, než mi dojde, že mě býk už dávno nehoní.

„Teda, to jsem se lekla! Kýbl necháme, kde je, a pryč odsud,“ zavelí Kristýna. „On se nějak vzrušil,“ hlásí fotograf svůj názor na býkovu motivaci.

„No jo, byl nějaký rozrušený,“ souhlasí Kristýna. „Ne rozrušil. Vzrušil!“ mrkne na mě fotograf.

No tak to tedy pěkně děkuji. Myslím, že lepším zjištěním, než že jsem vážně sexy kráva, dnešní den nemohl skončit..."

(z povídky Nejhezčí mezi krávami)

Zuzana Hubeňáková (* 1980) Liberecká spisovatelka začínala jako blogerka. V roce 2014 zvítězila v prestižní soutěži Blogerka roku a v několika dalších ročnících na ni byla nominována. Do povědomí širší čtenářské obce se dostala díky spolupráci s Dominikem Landsmanem na Deníčku moderního páru. Úspěch a řadu pozitivních ohlasů zaznamenaly také její další knihy: Vstupte bez klepání, Postřehy teplákové bohyně, Žena na tahu a román Můj bratr Albatros a jiná rodinná zvěrstva. Autorčin osobitý humor tíhne k nadsázce až absurditě a dokáže i z banálních témat vykouzlit zajímavou historku plnou neotřelých metafor. Mezi její oblíbená témata patří zejména domácnost, děti, manžel a mezilidské vztahy. Má talent vidět humorné situace i tam, kde by je jiný nehledal.

Zuzana Hubeňáková: Nejhezčí mezi kravami vydává nakladatelství Ikar, 248 stran, doporučená cena 279 Kč



Petr Vydra: Muž v karanténě

Jak už název knihy napovídá, příběhy ve druhé knize Petra Vydry vznikly v době pandemie a humornou formou reflektují nejrůznější nástrahy a výzvy, jež vypravěči, jeho okolí i celé společnosti nastražila.

Přestože jde o uzavřené příběhy a každý má svoji vlastní pointu, stává se kniha zároveň jakousi nezáměrnou, spíše bezděčnou kronikou roku 2020 a první poloviny roku 2021. Většinou se však jedná o příslovečné malé dějiny na pozadí velkých a málokdy je tomu v knížce naopak. Ostatně druhý oddíl knihy sice obsahuje směs dobrodružství a výzev, z nichž vypravěč některé podstoupil i v dřívějším období, ale atmosféra těchto příběhů s pocitem izolace, samoty či opuštění komfortní zóny souvisí. Třetí část knihy je zdravotní a autor se sebeironií sobě vlastní v ní reflektuje různé bolístky a indispozice, které na muže přicházejí ve středním věku a jimž lze čelit nejen návštěvami lékařů a řízením se jejich radami, ale třeba právě také humorem. Kromě toho, že jednotlivé texty vyšly časopisecky, se pár z nich ohřálo i ve světle ramp, neboť se částečně kryjí s monology stand-upových vystoupení.

Ukázka z knihy:

„Nevím, jestli si to mám nějak brát, přemýšlet nad tím a případně si tím zadělat na nějaký mindrák, ale nejspíš jsem nikdy ničemu nepřidal nějakou hodnotu.

K tomuto závěru jsem dospěl proto, že jsem nikdy nemusel platit daň z přidané hodnoty. To, když si jako umělec uvědomíte, vám moc nepřidá. Snad jsem ale hodnotu ničemu ani neubral, protože jsem daň vždycky řádně platil.

Mám na daně už od vysoké školy jednu a tutéž daňařku. Její jméno je pro mě tak trochu synonymem daní. Ne snad proto, že ji potkávám jednou ročně v daňovém období, ale proto, že se jmenuje Dana. Že jdu k Daně na daně, myslím hezky vypovídá o činnosti, kterou společně vyvíjíme.

Dana mi to vždycky spočítá. Už v raném mládí v závěru školy a po jejím dokončení mi to spočítala v přeneseném slova smyslu, protože nějakou dobu psala do kolonky příjmů nuly. „Z čeho žiješ?“ ptávala se mě, když to políčko vyplňovala. V té době jsem se snažil i svoji tehdejší přítelkyni přesvědčit, že nula je v matematice taky číslo. Ukázalo se však, že moji přítelkyni nezajímala ani tolik matematika, jako spíš ekonomie.

Století, ba tisíciletí se přehouplo. Dana, co mi dělá daně, začala do příslušných kolonek psát i jiná čísla než jenom nulu. Tedy tu tam psala také, ale tentokrát už za jiná čísla. A psala těch čísel do příslušné kolonky čím dál víc a – jak se dříve budovatelsky říkávalo – radostněji. Moje úspěchy ji totiž těšily, přestože jí přidělávaly práci. Pokaždé když jsem k ní jednou za rok přišel, se zeptala: „Jak se daří?“

Místo odpovědi jsem jí podal šanon se smlouvami a fakturami a za pár desítek minut už věděla, jak se mi daří, a to na korunu přesně.

Postupně se ukázalo, že ačkoli křivka mých příjmů má spíše vzestupnou tendenci, nikdy nejspíš nepřesáhnu roční výdělek milion korun. Tehdy mi došlo, že asi nikdy nebudu „milionovej kluk“. Ale aspoň už nestojím za zlámanou grešli, utěšoval jsem se...“

(úvodní část příběhu Paušální daň)

Petr Vydra (*1972) vystudoval dramaturgii na pražské DAMU. Jeho divadelní hry a adaptace uvádělo Městské divadlo Kladno a Švandovo divadlo. V Dejvickém divadle dramaturgicky tmelil Trapné večery, ve kterých také vystupoval. Své texty dosud publikoval v časopisech (např. Svět a divadlo, Ego!, Nový prostor, magazín DNES) a ve sbornících Komik 1. - almanach kultu komiky (2003) a Komici s.r.o. (2009).

Do povědomí širší veřejnosti vstoupil především jako stand-up komik svým účinkováním v televizním Comedy clubu a především v pořadu Na stojáka.

V roce 2020 vyšla jeho kniha Hlas a jiné povídky, která obsahuje humorně laděné příběhy zachycující leckdy lehce absurdní a místy mysteriózní, zároveň však veskrze lidské životní situace, jaké zažívá ve své práci či v osobních vztazích každý z nás.

Petr Vydra: Muž v karanténě, vydává nakladatelství Brána, 200 stran, doporučená cena 259 Kč