Luboš Pospíšil: Romantika? Kdepak; prostě to tak nějak dopadne ...

Luboš Pospíšil: Romantika? Kdepak; prostě to tak nějak dopadne ...

Luboš Pospíšil: Romantika? Kdepak; prostě to tak nějak dopadne ...

LUBOŠ POSPÍŠIL: ROMANTICKÁ LUBOŠOVKA? ŽÁDNÝ ZÁMĚR, PROSTĚ TO TAK NĚKDY DOPADNE!

 

Luboš Pospíšil je tu s dalším albem. S dalším sakra dobrým albem – je nutné přidat. Pospíšil umí napsat dobrou písničku a má čich na muzikanty, kterými se obklopuje. S mnohými z nich hraje už pěknou řádku let. Jeho kapela 5P tak šlape jako hodinky. Je to originální, příjemná muzika v prvotřídním provedení.

Album dostalo název Soukromá elegie a s velkou slávou a řadou hostů bude pokřtěno během velkého koncertu 5. listopadu v pražském Paláci Akropolis. 

Kde se vzal název Soukromá elegie? Žádná písnička alba se takhle nejmenuje…

Když jsme psali s Ondrou Fenclem text k písni Melancholie, najednou z něj vypadlo tohle spojení. Řekl jsem si: to je zajímavé, protože ta slova jsou jasným odkazem na Pavla Šruta, na píseň Soukromá cesta do nikam a taky na elegii Píši vám, Karino. Takže fakt bezvadné spojení. Nicméně píseň Melancholie není elegie, tedy píseň smutná, lyrická; ona je v podstatě hravá, vlastně popová parodie, dekadentní a co se týče poezie, pokleslá. Spojení soukromá elegie navozuje smutnou atmosféru, ale skutečnost taková není. Ta deska smutná není.

Vlastně ani elegie nemusí být nutně smutná. Když se podíváte na Tyrolské elegie Karla Havlíčka Borovského, tak – byť o vážných věcech – jsou psány vesele. Takže možná jdete ve šlépějích Karla Havlíčka Borovského! (smích) Takhle daleko jsem to nedomýšlel. Měl jsem na mysli skutečně Pavla Šruta a Jiřího Ortena.

Pavel Šrut je na nové desce zastoupen, ale v menší míře, než na vašich předcházejících albech.

To je dáno jeho zdravotním stavem. Samozřejmě jsme spolu na to téma komunikovali, ale nakonec se žádné nové texty nepodařily. Vzal jsem tedy starší píseň Už vyplouvám, Karino a uchopili jsme ji s kapelou v novém, výpravnějším aranžmá, s hostujícími živými smyčci a harfou. Pak jsem objevil text, o němž jsem ani nevěděl, že ho mám: Pán hospod – Hospodin. Ondra Fencl se toho hudebně chopil a vznikl z toho takový rock´n´roll. Třetí Šrutova věc, kterou už jsem sice měl zpracovanou dřív, ale na téma, v podstatě pořád stejně aktuální – bydlení pro mladé lidi – to je píseň s názvem Bydlet! Nahraná nikdy předtím nebyla.

Jak na tom Pavel Šrut zdravotně je?

Situace se mění. Naprosto čerstvá a skvělá zpráva je, že se pravděpodobně dostaví na křest CD do Akropole.

Kteří další textaři se podíleli na vaší nové desce?

Pepa Lábus, Tomáš Belko, Ondřej Fencl. S Honzou Saharou Hedlem spolupracujeme už od konce osmdesátých let, tady má vedle Lilie i text k písni Starý pár. Ten se mi fakt moc líbí. Když jsem ho zhudebňoval, vždycky mi vycházela smutná píseň. Řekl jsem si: smutná píseň o starých lidech, to by toho smutku bylo moc. Hledal jsem tedy někoho, kdo by tenhle text zhudebnil jiným způsobem. Zkoušeli to Ondra Fencl i Petr Skoumal, nakonec Ondra navrhl Michala Hrůzu. 

S Michalem Hrůzou jste spolupracoval poprvé.

Je to tak. Hledal jsem optimální řešení zmíněné písně. A on ji udělal ne snad jako přímo radostnou, ale hravou. Myslím, že je to ideální způsob, jak tohle téma hudebně pojmout. Michalovi se pak bohužel v Ostravě, na Colours, stala ta nepříjemná záležitost. Shodou okolností to bylo den před tím, než jsme tam hráli my. Nevím, jestli od té doby, co složil tuhle věc, vytvořil ještě nějakou jinou.

A ještě k textům – vy sám se do textování příliš neženete, na desce, pokud jsem to dobře počítal, máte tři texty…

Dva a půl. Kolem mě jsou básníci a talentovaní, zruční textaři. Což já nejsem. Nejsem básník a napsat text mi vždycky trvá strašně dlouho. Ty texty, které na desce mám, nevznikaly v období dnů nebo měsíců, ale roků. Do určité míry jsem se k nim vracel, ale většinou jsem je dodělával až v poslední době. 

Obecně: jak dlouho vznikaly písničky na album Soukromá elegie? Koneckonců vy už je na koncertech nějakou dobu hrajete.

Něco už existovalo, nějaké motivy jsem měl, ale konečné verze vznikaly až na desku. Co mi chybělo, se mi snad podařilo dodělat. Ten finiš vypadal tak, že zhruba polovina věcí vznikala přímo na desku, polovina byla rozpracovaná z dřívější doby. Postupně ty písně včleňujeme do koncertního repertoáru. Musím říct, že vždycky, když zařadíme novou píseň, je reakce od lidí velice pozitivní. Jsem rád, že to tak berou. 

Před časem jste řekl, že nový rozměr do zvuku kapely 5P přináší Mirek Linhart. V čem?

Když jsem si teď nové nahrávky znovu poslechl, s nějakým odstupem od studia, mám ten pocit ještě silnější. Kapela je kompaktní, zvuk je spojený, celé se to hezky pojí dohromady. Je to hutný zvuk a Mirek tomu hodně přispívá. Pro kapelu je vždycky výborné, když je věc usazená a stylově kompaktní. To je, z mého pohledu, asi nejdůležitější jeho vklad. Jeho pojetí hry na kytaru je spíš zaoceánské, typicky americké. Líbí se mi to, jenom jsem si na to nějaký čas musel zvykat. Ale už je to bezvadné, velmi mi to vyhovuje 

Ze začátku vám to takhle nevyhovovalo?

To se nedá říct; jenom jsem na to nebyl zvyklý. S hráči tohoto stylu jsem se potkával i dřív, ale přímo jsem s nimi trvaleji nespolupracoval. V tom to pro mě bylo nové. Muziku hranou tímhle způsobem mám rád, ale systematicky jsem ji dřív nedělal.

V současné době je stále populárnější nahrávání najednou, kdy kapela spustí a nahrává dohromady. I vy jste Soukromou elegii natáčeli do značné míry tímhle způsobem.

To šlo dobře, protože jsme desku měli už dost připravenou. Jak jsem říkal, postupně jsme jednotlivé písně včleňovali do koncertů, takže jsme je měli vychytané. Bylo by škoda nevyužít toho, že byli muzikanti v jednotlivých titulech sehraní. A tohle je pro studio vždycky velké plus. Jestliže se tam pozvou studioví muzikanti, kteří spolu jinak nehrají a nekomunikují, těžko hned zahrají dohromady. V tomhle jsme měli výhodu. Některé věci jsme tedy točili najednou. Jsou ale i písničky, u kterých je lepší natočit jednotlivé party zvlášť. A v případě hostů to platí dvojnásob.

Jaké hosty na novém albu máte?

Z okruhu kapel Ondry Fencla je to Hanka Vyšínská, společně dali dohromady smyčcový kvartet. Hanka už je vlastně naším stálým hostem, občas s 5P i koncertuje. Sean Barry s keltskou harfou se k nám dostal přes Mirka Linharta. Další hosté jsou tam podle toho, co jednotlivé písně vyžadovaly. Na saxofon hraje Ruda Březina, s nímž jsme se potkali na společném turné s Vlastou Redlem a hodně jsme si sedli. Mimochodem je to člověk, který kdysi hrál i se samotným Rayem Charlesem. Na flétnu Richard Malát z kapely Cuprum a na perkuse Roman Lomtadze, kdysi třeba bubeník Čechomoru. Ten žije v Americe, své party skvěle nahrál den před odevzdáním CD do lisovny a poslal je přes internet.

Upoutávka na album říká, že obsahuje písně od rockových přes popové až po melancholické lubošovky. Co to je melancholická lubošovka?

Odpovím obloukem. Někdo kdysi říkal, že zpívám romantické písně a ptal se Pavla Šruta, proč mi tu romantiku píše. A on odpověděl: já mu žádnou romantiku nepíšu, on ji dělá! Takže asi mám charakteristický rukopis a pěvecký projev a v lidech to navozuje určitou atmosféru. Ale není to záměr; prostě to tak někdy dopadne.

Píšou se vám postupem doby písničky lehčeji, tížeji nebo pořád stejně lehce?

V různých obdobích různě. Rozhodně to u mě nefunguje tak, že si můžu kdykoliv sednout a něco napsat. Musejí se sejít náhody, okolnosti, které jsou pro vznik songu příznivé. To platí jak o textu, tak o muzice. Někde jsem slyšel, že jeden náš velmi plodný autor dělá denně tři, čtyři písně – tak to je, myslím si, blbost.

A jako skladatel raději napíšete melodii a necháte ji otextovat nebo raději píšete na text?

V minulosti jsem obě cesty vyzkoušel mnohokrát, s Pavlem Šrutem i dalšími autory. Je to, myslím si, jedno. Text v sobě má určitý rytmus; a zase textař, který má vztah k muzice, pozná z demonahrávky frázování a další věci, které dobrý text potřebuje. Jde o to, aby se potkali vhodní lidé a aby si rozuměli. Pak je ta cesta možná tam i zpátky.

Někteří interpreti tvrdí, že vydávat desky se už dnes nevyplatí. Budoucnost vidí spíš v elektronickém prodeji hudby. Co vy?

Nevidím, že by se zájem o klasická cédéčka nějak zásadně snižoval. V mém případě je v podstatě stabilní, u aktuální desky dokonce nadprůměrné – první náklad se v obchodech rozebral za dva týdny. Je to dané i typem lidí, kteří chodí na koncerty. Někteří sice hudbu stahují, ale mnozí si rádi koupí desku.

Navíc jsou dnes stále módnější vinyly…

Lidí, kteří si považují toho, že mají jakýsi artefakt, je hodně. Mezi mladými to může být módnost, ale i modernost. Nikoliv jednorázový, ale dlouhodobý jev.

Když vezmete vaši novou desku z obalu, objeví se pod umělou hmotou slovo poesis beat…

To jsem tam nechal umístit schválně. Lidi, kteří podrobně neznají naši kapelovou tvorbu, se ptají, jaký styl hudby že to vlastně provozujeme. To se vysvětluje špatně. Říkat, že je to něco mezi rockem, popem, folkem, blues a ještě něčím, to je dost složité a stejně to dostatečně nevysvětlím. Proto používám tenhle termín a říkám: to, co hrajeme, je poesis beat. Je to termín pro určitý životní styl, který vychází z poezie. Takže je to, myslím, přiléhavý název.