Kniha o Květě Fialové oslovuje lidi, kteří pečují o své blízké

Kniha o Květě Fialové oslovuje lidi, kteří pečují o své blízké

Kniha o Květě Fialové oslovuje lidi, kteří pečují o své blízké

Česko má nový bestseller. Poslední deník Květy Fialové oslovuje lidi, kteří pečují o své blízké

Ještě to nejsou dva měsíce od okamžiku, kdy vyšla kniha Poslední deník Květy Fialové autora Josefa Kubáníka. Zájem o ni je ale tak velký, že Nakladatelství Zeď, které titul vydalo, připravuje už druhý dotisk. Příběh známé herečky, jejíž život poznamenala na konci Alzheimerova choroba, čtenáře nezaujal jen vyprávěním o slavných hercích a herečkách. Kniha oslovuje i lidi, kteří se starají o své blízké v jejich stáří či nemoci. A těch je čím dál víc: Alzheimerovou nemocí dnes trpí v Česku přes 150 tisíc lidí, podle Světové zdravotnické organizace jich ale za třicet let může být už přes 400 tisíc.

„Když jsme knihu na začátku září, kdy by se paní Fialová dožila 90. narozenin, uváděli na trh, předpokládali jsme, že budou čtenáře zajímat historky ze zákulisí a vzpomínky na přitažlivé prostředí světa divadla a filmu,“ říká Josef Kubáník, autor knihy, herec a blízký přítel Květy Fialové. „Sám jsem si ale tajně přál, aby je ještě víc oslovila druhá část. Tedy ta, ve které popisuji závěr života paní Květy. A to se také stalo. Den co den dostávám dopisy a maily, ve kterých čtenáři píší, jak je vylíčení těch událostí zasáhly. Kniha vznikla právě proto, aby lidé věděli, jak bolestné mohou být odchody velkých hvězd i co u toho zažívají lidé okolo nich. A že starat se o naše nejbližší v jejich stáří bývá někdy těžké, ale dá se to zvládnout,“ je přesvědčen Josef Kubáník.

Jeho kniha mapuje poslední tři roky života slavné české herečky. Přináší ale úplně jiný portrét, než jaký lidé doposud znali. Květu Fialovou nepředstavuje jako éterickou vílu, ale jako racionální ženu. A občas i jako nenápadnou manipulátorku s jejím smutným, téměř tříletým odcházením z tohoto světa. A právě to čtenáře, jak se ukazuje, zasahuje nejvíc.

„Knížku Poslední deník Květy Fialové jsem přečetla ohromená úžasem z té upřímnosti a otevřenosti, s jakou Josef odchod herecké legendy přibližuje. Měla jsem zároveň před očima osudy všech těch seniorů, které znám a jejichž blízkým mohou stránky hodně pomoct,“ prozradila Taťána Gregor Brzobohatá, zakladatelka nadace Krása pomoci.

A podobně knihu vnímají i další. „Několik hodin po dočtení knížky jsem chodil po pokoji a nemohl se z té síly vzpamatovat. Tento titul bude rozhodně patřit mezi ty, ke kterým se budu často vracet. Jsem vám za jeho napsání vděčný,“ vzkázal autorovi například třiačtyřicetiletý Marek Fornůsek.

„Zájem o knihu, ze které se tak rychle stala podpultovka, nás zaskočil, ale samozřejmě i potěšil,“ říkají nakladatelé Jan Dražan a Jan Pegler s tím, že během listopadu chystají už druhý dotisk.

Ukázky z knihy Poslední deník Květy Fialové – 2. část

28. února 2015

Mluvím se Zuzkou, říká mi, jak je to s Květou těžké. Pořád dokola ji musí zvedat, polohovat, měnit, stále dokola. Včera už to sestřička nevydržela a řekla Květě, že je to vůči Zuzce nefér. Květa se trošku lekla, naštvala se, ale zklidnila. Zuzka jede pro kamaráda Pepíčka Lose, který Květě něco upekl. Za hodinu mi Květa volá. „Přišla za mnou Zuzanka s nějakým kamarádem.“ Říkám, že je to Pepíček Los, kterého přece moc dobře zná, Květa říká, že asi ano. Ptám se jí, co by jí, až přijedu, udělalo radost. Nechce odpovídat.

Během dne mi potom ještě asi čtyřikrát volá. Hovory jsou pořád stejné o tom, že je v kleci, potřebuje, aby někdo přišel a pomohl jí. Večer se scházím s Janem Přeučilem a jeho Evou. Ptají se na Květu, moc ji pozdravují.

4. září 2016

Jedeme popřát Květě se Zuzkou, Vláďou, Markem. Beru dvě lahve sektu, další pak Marek, Zuzka nakoupila jídlo, dorty. „Z tolika jídla jsem v šoku,“ říká Květa. Je to hezké odpoledne, jsme s Květou skoro do půl sedmé. Není úplně ve své kůži, pořád se ptá, kde je, co tam dělá, proč není doma, kdy bude hrát, co je za den. Ví ale, že má narozeniny, a tak jí říkáme, že to je nejdůležitější a že je musíme společně oslavit.

V jednu chvíli se ptá i na manžela Pavla. Když jí Zuzka odpoví, že Pavel je už na nebesích, je překvapená. Pak Zuzce říká, že má dceru Zuzanku.

Je ale pořád i ironická. Když jí říkám, že umřela paní Čáslavská, pokyvuje hlavou: „Nojo, sportem ku zdraví.“

9. září 2017

Jedu za Květou do Průhonic, dole není, tak se za ní vypravuju nahoru do pokoje. Jedeme pak ven, Květa chce držet za ruku. Je na vozíku po té mrtvici zkřivená a sedí nepohodlně. Pořád dokola opakuje: „Pomoz mi, pomoz mi.“ Je jí špatně rozumět. Ptám se, jestli má chuť na jogurt, který jsem jí přinesl, říká, že ano. Krmím ji, sní jej celý. Je to ale tak strašně smutné. Chce i napít šťávy z červené řepy, to ale moc nejde.

Jezdíme venku, ale jen dokola opakuje, ať jí pomůžu. Ptám se, s čím, odpovídá: „Pomoz mi.“ Chvíli chce vstát, chvíli chce sedět, i když sedí. Pokouším se odvádět řeč jinam, říkám, že je hezky, odpovídá: „Hezky.“ Svítí sluníčko, odpovídá: „Sluníčko.“ Je mi úzko. Nevím, co dělat, ta bezmoc je strašná. Ptám se, jak se cítí, odpovídá, že jí není dobře. Na otázku, co ji trápí, říká, že se jí špatně dýchá. V očích má otazníky, upíná se ke mně, ale nevím, co můžu dělat. Pak se ptám, co by jí udělalo radost a říká: „Když mi dáš pusu.“ Dávám jí pusu a tečou mi slzy, nejdou zastavit. Pak z posledních sil říká: „Ty seš krásnej“. Za chvíli si všímám, že na vozíku usíná, vezu ji na pokoj. Volám pak venku Zuzce a oba víme, jak to je. Říká mi, že je ráda, že jsem za Květou šel a ještě ji viděl. Achjo, je to těžké a smutné, moc smutné.