JANA SEMERÁDOVÁ: S LEHKOSTÍ TÓNŮ PO KRÁLOVSKÝCH DVORECH

JANA SEMERÁDOVÁ: S LEHKOSTÍ TÓNŮ PO KRÁLOVSKÝCH DVORECH

JANA SEMERÁDOVÁ: S LEHKOSTÍ TÓNŮ PO KRÁLOVSKÝCH DVORECH

Po osmi letech od vydání alba „Sólo pro krále“ se flétnistka a umělecká vedoucí mezinárodně úspěšného barokního souboru Collegium Marianum Jana Semerádová vrací s podobně koncipovaným albem, které příznačně nazvala „Chaconne pro princeznu“. Po dvoře pruského krále v Postupimi nás tentokrát zve spolu s vynikajícím rakouským cembalistou Erichem Traxlerem na anglický dvůr, kde se dcera Jiřího II. princezna Anna věnovala hudebnímu vzdělání pod vedením Georga Friedricha Händela.

U příležitosti vydání této novinky jsme se Jany Semerádové zeptali:

Jano, nabízí se otázka, v jakém smyslu vaše nové album navazuje na CD „Sólo pro krále“?

Pamatuji se, že když jsem točila album „Sólo pro krále“, tak jsem měla jasnou představu, že skrze hudbu, kterou mám tak ráda, chci zároveň složit hold největšímu flétnistovi mezi králi, Friedrichovi II. Jednalo se totiž o flétnový repertoár, ve kterém se cítím jako ryba ve vodě – cituplné sonáty od Františka Bendy, Carla Philippa Emanuela Bacha, Johanna Joachima Quantze a jedna z nejkrásnějších sonát pro flétnu od Johanna Sebastiana Bacha. O osm let později, aniž bych to nějak plánovala, jsem se díky touze nahrát Leclairovy sonáty opět ocitla na královském dvoře, tentokrát „ve službách“ královské princezny Anny Oranžské, jejíž osud byl spjatý též s Händelem. A název „Chaconne pro princeznu“ přišel jako vhodné vyjádření obsahu a logické pokračování této hudební cesty po královských dvorech započaté na zámku Sanssouci.

Jak náročné bylo vybrat repertoár a co je cílem dramaturgie?

Chtěla jsem nahrát jak známý repertoár, tak méně známé kusy, které by nejen odkazovaly k uměleckému světu princezny Anny, ale byly rovněž takovou odlehčenou, skoro taneční lávkou mezi závažnějšími Leclairovými sonátami a rozměrnou Händelovou cembalovou suitou. Přiznám se, že mi chvíli trvalo, než jsem dospěla k dramaturgii, se kterou bych byla úplně spokojená. Mým přáním bylo na nahrávku zařadit nádhernou chaconne z Händelovy opery Parnasso in festa, kterou složil ke svatbě princezny Anny s Vilémem Oranžským. A nakonec mi štěstí přálo a dobovou úpravu této chaconny jsem našla náhodou, když jsem procházela sbírku Händelových „Lessons for the Harpsichord.“

Bez zajímavosti rozhodně není příběh princezny Anny. Jak vy sama ho vnímáte?

O královské princezně Anně jsem si zprvu musela najít informace v zahraničních publikacích, a čím víc jsem se o ní dozvídala, tím víc jsem tuto hudbymilovnou aristokratku obdivovala. Pocházela z hanoverské dynastie a v Londýně, kam se přestěhovala v dětství z rodného Hannoveru, mohla rozvíjet naplno svá nadání – kromě cizích jazyků a tance, se věnoval malířství a hudbě. Měla to velké štěstí, že se jejím učitelem stal takový mistr, jako byl Georg Friedrich Händel, byť, jak on sám tvrdil, učení nijak nevyhledával. Nicméně princeznu Annu považoval za svou nejlepší žačku, učil ji celých 11 let, vychvaloval její šikovnost a zběhlost, kterou se rovnala profesionálním hudebníkům. O vzájemné náklonosti svědčí i gratulační opera, kterou napsal k její svatbě s princem oranžským. V Haagu se pak obklopila skvělými umělci, mezi nimiž byl malíř Herman van der Mijn a houslový virtuos Jean-Marie Leclair, který jí věnoval svůj devátý opus sonát, mezi nimiž jsou dvě napsané i pro flétnu. Jak byly tyto sonáty provedeny už se nedozvíme, ale klidně je mohl hrát přímo Leclair na housle a na cembalo doprovázet princezna na některých z mnoha koncertů, které pořádala.

 Kde vznikla vaše spolupráce s cembalistou Erichem Traxlerem?

S vídeňským cembalistou, Erichem Traxlerem, se známe již několik let, je členem několika prestižních rakouských souborů, u kterých často hostuji, a tam jsem slyšela Ericha hrát sólově a velmi se mi líbil jeho styl hry. A protože je také skvělým hráčem continua, pozvala jsem ho do Prahy ke spolupráci se souborem Collegium Marianum. Pražskému publiku se tak přestavil v různých programech a stylech a ukázal tak část svého umění všestranného cembalisty a varhaníka.

Jak probíhalo natáčení a jaký prostor jste pro nahrávku zvolili?

Natáčení se odehrávalo v krásných prostorách Studia Martínek, které je vlastně bývalou tančírnou a proto se mi tam všechny ty chaconny, kontratance a gavotty hrály s takovou lehkostí. Ale vážně. Studio má ideální akustiku pro komorní seskupení, mám ráda, když má prostor přirozený dozvuk. S Erichem jsme se krásně slyšeli. A i když jsme na sebe prakticky moc neviděli, o to víc jsme rozmlouvali skrz hudbu. Tužku jsme moc nepoužívali, pamatovali jsme si, o čem jsme v hudbě „hovořili“, a i když se začínalo opakovaně od stejného taktu, nikdy nebyl „rozhovor“ úplně stejný. Tím jsme samozřejmě přidávali práci hudebnímu režisérovi Jirkovi Gemrotovi a zvukovému mistru Aleši Dvořákovi, ale ti mně znají a jsou mistři ve svém oboru, takže dokáží rozkošatělost hudebních nápadů použít tak, aby vznikla krásná nahrávka.

Chystáte se i na koncertní uvádění skladeb z CD s Erichem Traxlerem?

Ano, těším se na provedení tohoto programu příští rok na festivalu Summerwinds v Německu a na přidružené reprízy.

Máte už v tuto chvíli v hlavě nápad na nějakou další nahrávku?

Jsem spíš koncertní typ, potřebuji publikum, na koncertech se dějí věci, které se vlastně nedají zachytit. Ale v případě nahrávky jsou to zase neopakovatelné momenty se skvělými hudebními partnery a zvukovou režií a mistrem, pro které stojí za to postavit se za mikrofon, zavřít oči a nechat se unášet múzami. Takže pokud se v budoucnu objeví nějaká inspirace, určitě se nechám svést ještě k jednomu počinu. Zatím jsem o tom nepřemýšlela, ale možná se teď při psaní této poslední věty v mé hlavě rodí nový nápad na dokončení královské trilogie.