Jak překonávat konflikty? Přinášíme rádce v knižní podobě

Jak překonávat konflikty? Přinášíme rádce v knižní podobě

Jak překonávat konflikty? Přinášíme rádce v knižní podobě

Anselm Grün   JAK PŘEKONÁVAT KONFLIKTY

Zvládnout a vyřešit složité situace

Náš život není bez konfliktů. Zažíváme je v běžném styku s ostatními, v rodině, v zaměstnání, i ve svém osobním vývoji. Konflikty mohou člověka posunout kupředu, podněcovat jeho rozvoj a vyjasnit mezilidské vztahy. Mohou nás ale také ochromovat a zraňovat, když k nim nepřistoupíme správně a neřešíme je včas.

Autor, doktor teologie, na biblických příbězích a příkladech z každodenního života i své praxe nabízí strategie a řešení, jež se opírají o poznatky psychologie a vlastního výzkumu.

ISBN 978-80-8111-302-4

EAN 9788081113024

F 125x200

152 str.

MOC 279 Kč

 

Ukázka z knihy

Idealizování harmonie a soudržnosti

Nejen v malém kruhu, například v rodině nebo partnerství, se lidé často konfliktu raději vyhnou, než aby o něm otevřeně mluvili. Důvody jsou různé. Idealizování harmonie a soudržnosti vede nezřídka k tomu, že si dotyční konflikty neuvědomují nebo je potlačují. Máme-li vysoké ideály o našem společenství, konflikty je zpochybňují. Mnohdy je prožíváme jako něco, co být nesmí. Apelujeme na dobrou vůli podle motta: Kdybychom se milovali, neměli bychom žádné konflikty. Takové morální apely ale při konfliktu nepomohou. Měli bychom počítat s odlišnými zájmy a očekáváními, které přináší různý pohled na věc, a neschovávat se za naše ideály ani se nesnažit někoho obvinit. Jde o to se na konflikty podívat a vidět v nich i šanci společně růst, hledat nová řešení nebo vyjasnit něco, co ve skupině dlouho skrytě bublalo, bylo ale stále potlačováno. Když se objeví konflikt, není už možné dění pod povrchem přehlížet. Musíme se postavit pravdě. Stáváme se díky tomu pokornými. Často se ale právě v církevních kruzích konflikty popírají. Mechanismy jasně rozpoznatelné v následujícím příkladu lze snadno aplikovat i na jiné společenské skupiny: Pracovník má pocit, že se s ním jedná nespravedlivě. Upřednostňují se ostatní. Jde za vedoucím a otevřeně mu řekne, že se mu nelíbí nerovné zacházení. Nadřízený to ale popře s tvrzením, že si zaměstnanec jen něco namlouvá, protože on se přece chová ke všem stejně. Takové popírání ale konflikt se spolupracovníky ještě zhorší. „Dělník je nespokojený. Nejenže je oproti svému nadřízenému ve slabší pozici, ale nedosahuje patrně ani jeho řečnických kvalit, nemůže mu tedy správně vysvětlit, co má na mysli. K jeho nevyřešenému problému se přidá zlost, že byl při rozhovoru ‚ztracený‘. Konflikt pro tohoto zaměstnance pokračuje.“ To, co platí pro větší skupiny, platí často i v menších, v rodině a partnerských vztazích. Tady panuje často strach, co by ostatní řekli tomu, že se doma hádají. Nebo se manželé bojí, že by konfliktem mohly trpět děti. Děti ale vycítí i nevyslovený a neřešený problém. Jiní mají strach, že je konflikt rozdělí. Žijí raději ve zdánlivé harmonii, než aby čelili hlubší konfrontaci. A někteří se bojí postavit pravdě, přiznat sami sobě, že manželství není ideální. Potřebují před vlastním svědomím obraz ideálního manželství, kterého se mohou držet.

Obávají se, že kdyby si přiznali konflikty, zhroutí se jim vysoko postavený ideál jako domeček z karet. (Kellerová12)

K vyhýbání se konfliktům kvůli údajně vyšší hodnotě soudržnosti dochází především v uzavřených společenstvích a ve skupinách, které se vyznačují vznešenými ideály. Konflikty jsou v rozporu s ideálem, který dává uskupení navenek najevo. Zejména pro církevní společenství je těžké otevřeně přiznat konflikty. Příklad: Koná se biskupská konference, která se snaží budit vždy zdání, že je církev jednotná. Ráda by mluvila jedním hlasem. Ale každý, kdo má možnost aspoň trochu nahlédnout do mentality jednotlivých biskupů, ví, jak rozdílného mínění jsou a jak tvrdá střetnutí se často pod povrchem a za kulisami odehrávají. Konflikt se ale často doopravdy neřeší. Po konferenci považují účastníci za svou povinnost hovořit stejně. Je koneckonců zapotřebí vzbudit dojem, že si všichni, které spojuje víra v Ježíše Krista, myslí totéž. Výsledkem je, že to působí nevěrohodně.

Čestnější by bylo konflikty vynést na světlo a nepředstírat, že jsou na konci konference všechny vyřešené. Bývalý biskup Franz Kamphaus měl odvahu postavit se v otázce těhotenského poradenství pokynům Říma, protože se neslučovaly s jeho svědomím. Nakonec se musel sklonit před římským diktátem, projevil ale svůj nesouhlas. I když se podvolil, nezřekl se svého názoru. Jeho věrohodnost se zveřejněním konfliktu nesnížila.