Čtyřicet jedna dnů bojovala o život v oceánu! Prima MAX uvede film Než přišla bouře.

Čtyřicet jedna dnů bojovala o život v oceánu! Prima MAX uvede film Než přišla bouře.

Čtyřicet jedna dnů bojovala o život v oceánu! Prima MAX uvede film Než přišla bouře.

Skutečný příběh, který inspiroval film Než přišla bouře

Herci Shailene Woodleyová a Sam Claflin excelují ve filmu Než přišla bouře, který vypráví skutečný srdcervoucí příběh sepsaný v knize Tami Oldhamové-Ashcraftové. Budoucnost Tami Oldhamové-Ashcraftové se v září 1983 zdála jasnou. Se svým snoubencem Richardem Sharpem se posledních šest měsíců plavili po moři, nyní svou vášeň spojili s novou prací – jejich úkolem bylo dostat třináctimetrovou jachtu po moři z Tahiti do San Diega. To, co se zpočátku pro pár milující mořeplavby zdálo jako dobré obchodní rozhodnutí, se brzy stalo noční můrou. Třiadvacetiletá Tami, kterou ve filmu ztvárnila herečka Shailene Woodleyová, po zásahu jednoho z nejhorších hurikánů v historii zůstala na otevřeném moři sama. Přírodní živel připravil o život jejího snoubence a o ten svůj bojovala čtyřicet jedna dnů. Pří útoku hurikánu oba bojovali s jediným cílem – jachta se nesmí potopit. Ač se hurikánu s názvem Reymond snažili uniknout, dvanáctimetrové vlny jejich snažení značně komplikovaly. Zatímco si sahali na dno svých sil, hurikán nevykazoval žádné známky slábnutí. Právě naopak. Stočil se jejich směrem a pronásledoval je jako kořist.

Richard během útoku hurikánu trval na tom, aby se Tami zajistila bezpečnostním pásem v podpalubí. Pak už Tami slyšela jen Richardův výkřik „panebože“ a nastala tma. Loď se prudce naklonila, Tami se praštila hlavou o zeď a omdlela. Když se probudila o dvacet sedm hodin později, zjistila, že bouře skončila. To byl ale teprve začátek jejího utrpení. Na palubě uviděla bezpečnostní lano visící z lodi – její snoubenec byl pryč. Tami usoudila, že vítr a vlny byly natolik silné, že přetrhly Richardovo bezpečností lano a smetly jej do vody. Zůstala sama. Vyděšená a zápasící s obrovskou ztrátou a zlomeným srdcem. „Rozhodně nejtěžší bylo vypořádat se smrtí Richarda,“ řekla Tami po letech novinářům. „Byly chvíle, kdy jsem už nechtěla žít, protože jsem nevěděla, jak dál.“ V tomto bodě se film od skutečného příběhu liší, alespoň podle ukázek (traileru). V nich se Tami probere a zjistí, že její muž je zraněný, ale stále žije. Otázkou zůstává, zda tam s ní opravdu je, nebo je to pouze výplod její fantazie. Tami po prozkoumání stavu lodi zjistila, že navigační systém i nouzové rádiové zařízení nejsou funkční. Sama, vyděšená a zraněná neměla čas truchlit nad ztrátou svého muže. To, co se stalo v příštích jednačtyřiceti dnech, bylo nejen neskutečně bolestné, ale stejně tak inspirující.

Psychické zhroucení a vnitřní hlas

Tami se podařilo dát dohromady z dostupných materiálů provizorní plachtu a vyrobit čerpadlo k vypuštění zatopené spodní části lodě. Pro navigaci směrem k Havaji vzdálené dva tisíce čtyři sta kilometrů použila navigační přístroj sextant a hodinky. Přívěšek ve tvaru sextantu pokrytý diamantem nosí dodnes jako připomínku toho, jak se dostala domů. „Zachránilo mi to život!“ V roce 2003 novinářům řekla, že přežívala na arašídovém másle a konzervovaných potravinách s ovocem nebo sardinkami. Vzpomínala, že byla na pokraji duševního zhroucení, truchlila nad smrtí snoubence, ztratila spoustu krve. Dva dny trpěla katatonií – ztuhlá se nemohla hýbat, jíst ani mluvit. Pak se v jí v hlavě ozval vnitřní hlas, který požadoval, aby vstala a dala se do práce. „Ten hlas mě udržel na správné cestě. Jen jsem jej následovala.“ Během příštích dnů se zorientovala a snažila se loď natočit tak, aby využila proudy, které, jak doufala, směřují na Havaj. „Když jsem byla v režimu přežití, zármutek nebyl tak intenzivní, jako když jsem se dostala na břeh a boj o život skončil. Všechno mi Richarda stále připomínalo. Prostě to pro mě bylo opravdu těžké. Ale instinkt přežít mi pomohl soustředit se a udržet se na správné cestě.“ Každý den v poledne se dívala dalekohledem sextantu a upravovala jej tak, aby měřil úhel slunce nad obzorem. Pomocí námořních map určila zeměpisnou šířku. I přesto čelila dalším zkouškám. „Na obzoru jsem viděla izolovaný mrakovitý tvar. Mohla to být Havaj?“ Následující den se ukázalo, že ji mysl obelhala. Žádný ostrov tam nebyl. Letadlo, které si myslela, že nad ní proletělo, ji nevidělo.

Vyčerpaná a nejistá, jestli ještě někdy uvidí zemi, začala uvažovat o tom, že udělá něco nemyslitelného. Vzala pušku, která byla na palubě, nabila ji a strčila si ji do úst. Vnitřní hlas ji nakonec přesvědčil, aby to neudělala. Zatímco někteří se později ptali, zda k ní promlouval Bůh, Tami věří, že to byla její vnitřní síla. O několik dní později ji uviděla japonská výzkumná loď. Do havajského přístavu Hilo se dostala jednačtyřicet dnů po zásahu hurikánem.

Matčina předtucha

Poté, co hurikán zasáhl Tami, začala mít její matka Zonna Pennellová ve svém domě v San Diegu divné sny. Novinářům řekla: „Viděla jsem ve snu muže na lodi, který se díval skrz kulaté okno. Také jsem viděla Tami, jak měla na hlavě něco červeného – ránu.“ Ať už to byla matčina intuice nebo něco jiného, Zonna okamžitě cítila, že je s její dcerou něco v nepořádku. Každý den se ptala v kanceláři pobřežní stráže, kde je její dcera. O hurikánu neslyšela nic.

Život po hurikánu

Tami překvapivě stále miluje mořeplavby. Vyrovnat se s přetěžkou životní zkušeností jí pomohlo sepsání příběhu. „Rozhodně jsem trpěla nějakým těžkým posttraumatickým stresovým syndromem,“ přiznala Tami později. Šest let si nemohla přečíst žádnou knihu kvůli zranění hlavy a prožitému traumatu. Podle svých slov se nemohla na čtení soustředit a slova na ni začala skákat ze stránek. Také trpěla nočními můrami a měla strach z létání. „Měla jsem noční můry, ve kterých jsem se vracela na moře, ztracená.“ Rány se začaly hojit až osm let po události. Richard už ji nepronásleduje ve snech a spíše jí připomíná, že život stojí za to žít. Roky po tragédii přivázala prsten, který jí Richard dal, k růži a pustila jej po moři. Začala znovu číst a postupně sepisovat, co se tehdy stalo. O deset let později potkala dalšího podmanivého, modrookého muže, za kterého se provdala a s nímž má dvě děti. Rodina žije na ostrově San Juan. „Jestli jsem měla žít, tak chci skutečně žít!“ Tímto heslem se Tami řídí dodnes.