Barvám neutečeš!

Barvám neutečeš!

Barvám neutečeš!

Barvám neutečeš!
Po mé zkušenosti z letošního ročníku bych ještě doplnila, že neutečeš taky třpytkám, a šanci před nima nemá ani tvůj byt. Nicméně pětikilometrový běh po areálu psychiatrické léčebny v Bohnicích stál za to. Nejtěžší součástí celé akce bylo sehnat dobrovolníka, který se v sobotu ráno obětuje a poběží se mnou. Ano, patřím mezi nesamostatné jedince.

Nejdřív mi účast zrušila, po několika dnech domlouvání, kamarádka s tím, že nevěděla, že chci běžet a myslela si, že se půjdem jenom podívat na ty nadšence. Další kamarádce se nechtělo vstávat, ale nakonec jsem přesvědčila kamaráda, kterej se sice na úvod zeptal, jak moc chci běhat, pak ho ovšem akce nadchla snad ještě víc než mě. Když jsem na chvíli zpomalila, vyhrožoval, že dá na facebook, že jsem máslo a aby mi dal najevo, že pět kiláků se dá uběhnout úplně v pohodě, na ten poslední si demonstrativně zapálil cigáro. Blázen.

Kdyby se někdo náhodou divil, že nejsme zas tak moc barevný, dovolím si v první řadě nesouhlasit a ve druhé obvinit kámoše, jehož pozdní příchod se postaral o naší absenci pod pódiem ve chvíli, kdy se hromadně rozprašovaly barvy. Nevadí. Myslim, že jsme to nakonec schytali dost dobře cestou necestou po Bohnicích. Takže sportu zdar!