Autogramiáda ke knize Ani Geislerové P.S

Autogramiáda ke knize Ani Geislerové P.S

Autogramiáda ke knize Ani Geislerové P.S

Milujte a nechte se milovat a ukousněte si ze života klidně víc, než se sluší.“ Deníkové zápisky Ani Geislerové vycházejí zároveň jako kniha i audiokniha

Nakladatelství Ikar a Supraphon vydávají knihu populární herečky Ani Geislerové s názvem P.S. zároveň v knižní i audio verzi. „Deníkové zápisky o smyslu života ukrytém v meruňkové marmeládě“ ilustrovala autorčina sestra Lela Geislerová a vychází v jedinečné grafické úpravě. Audio verzi namluvila sama Aňa Geislerová. Knihu i audioknihu představí čtenářům na autogramiádě 1. prosince od 17 hodin v pražském Paláci knih Luxor.

Deníkové zápisky populární herečky Ani Geislerové zachycují všední život i záblesky střeženého soukromí. V pěti podivuhodných letech se mísí humor s melancholií, zamilování s rozchody a naprostá upřímnost s potřebou nic nevyzradit. Autorka se svým vtipným, osobitým stylem často dotýká základních věcí, jako je rodina, láska nebo dětství, a zve čtenáře, aby se na cestu vydal s ní.

„Tak nezapomeňte pokládat obědy pro svou lásku, zmoknout v letním kině, projít se po červeném koberci (a neporodit), uplést si věnec z kytek (a jít v něm do práce), oslavit cokoli, zapít každou radost i smutek, olíznout něčí ucho z lásky a určitě uvařte marmeládu. Protože v marmeládě je všechno, co dělá život snazší. Slunce, léto, ovoce, láska toho, kdo ji míchal, vůně zahrady a instantní štěstí v podobě vysoké dávky cukru.
Milujte a nechte se milovat a ukousněte si ze života klidně víc, než se sluší.“

I když si deníky psala spíš nárazově v obdobích úplného štěstí nebo naopak neštěstí, 5 let zachycených v knize čte s radostí. „Jsem ráda, že je mám. Je to takový zvláštní záznam ze života. A zpětně jsem sama občas zaskočená vlastní otevřeností,“ říká Aňa. Tvořivost jí naštěstí neopouští, a kromě toho, že píše deníky svým dětem, má nápad na další 2 knihy. „Už teď ty knížky vidím na poličce vedle sebe a těším se na ně,“ dodává.

Obě verze knihy – tištěná i audio – vyjdou shodně na konci listopadu, konkrétně 27.11. Kniha vychází s ilustracemi Lely Geislerové, která je také autorkou grafické úpravy knihy – ta asociuje skutečný deník včetně praktické gumičky, nepopsaných listů a barevné ořízky. Zvukovou podobu knihy režírovala Naďa Dvorská, hudbu složil Roman Holý a texty na ní čte sama autorka. Autogramiáda ke knihám proběhne v úterý 1. prosince od 17 hodin v Paláci knih Luxor v Praze.


Ukázka

Jsou dny, které prostě nezačnou dobře. Nešťastným začátkem dne je například posnídat zbylou třetinu narozeninového dortu.
Lžíce se bezmyšlenkovitě noří do šlehačky a pak míří rovnou do pusy. Člověk jen na chvíli ztratí ostražitost, a najednou je dort pryč. Taky není dobrým startem dne, když vám do ranního snění a přímo na břicho skočí dvacetikilová holčička s životním dilematem na téma, co si má dnes oblíct. Z podobně nepříjemného soudku je luxující matka, která bez varování vpadne do pokoje a luxuje kolem postele se slovy: „Já vás nebudu rušit, jen to sfouknu a jdu, spinkejte!“ Což teprve den, kdy se probudíte s naprostým klidem a s vědomím, že nic nemusíte, ale po letmé automatické kontrole zjistíte, že už dvacet minut na vás čeká početný štáb.
Zkrátka říká se sice, že konec dobrý, všechno dobré, ale já znám variaci a ta zní: špatný začátek, všechno... špatný!
Jsem na chalupě a ano, dojídám narozeninový dort své dcery, nevstávala bych, jsou prázdniny, ale skočila mi na břicho a nevěděla, co si má oblíknout (to se snad dědí?). Okolo mě krouží máma s koštětem, chvíli se ovládá, ale pak to neudrží a hlasitě mi sděluje veškeré myšlenky, které jí přijdou důležité, až strhující. Například: „Jů, to jsem ještě neviděla, takovou malinkou klávesničku! Ten klobouček s pírkem, co měla teta včera, to je tyroláček, to jsi věděla? A pes shodil kotě do kýble s vodou! Chceš kafe? Mám udělat k obědu jehněčí? Lela by měla vstávat a přestat kouřit! Eťa by neměla furt telefonovat! A ta malá Berta, ta je roztomilá, viď?! Nemaj děti vši? Podle mě maj. A říkala mně Macková, že už rostou! Ty kluci jsou furt na počítači, to za nás nebejvávalo. My chodili do lesa a na potok a k slepicím. Nebo můžu udělat slepici na paprice! A nočky! To dělala babička Tonička. Já musím zajít do kolumbária. Ta Stella pěkně zpívá, sice blbostě, ale má hezkej hlásek. Dnes vytřídím pastelky a pak poseču. Nemohli bysme jít do lesa? Já už jsem tady měsíc a nebyla jsem v lese, ani nepamatuju. Jdu si pro smetáček a lopatku. Já mám geniální nápad! Já udělám dušenou cuketu s koprem! A až umřu, dejte můj popel vedle kompostu.“
Je v tom paradox. Tady se prostě nedá psát! Na druhou stranu tady je tolik věcí, o kterých se psát dá! I velké množství těch, o kterých by se psát nemělo. Krásný kolorit velké rodiny. Její síla a její slabiny. Všichni uzavření v malém prostoru chalupy v celoživotní iluzi, že si tam odpočinem. Všichni s představou, že tentokrát to opravdu bude intenzivně prožitá dovolená plná kultury a akce. Že se už konečně odhodláme a vyjedem cyklobusem na hřebeny, že budem každé ráno běhat a večer plavat. Budem jíst jen saláty a luštěniny a budem si aplikovat pleťové masky. Děti budou od rána do večera běhat na palouku, v lese a budou chytat pstruhy do rukou. Ani je nenapadne vzpomenout si na počítač nebo iPhone!
Realita je ovšem jiná. Děti už jsme několik dní neviděli, ne proto, že by byly v přírodě, ale protože se zabarikádovaly v největším pokoji, kam si odtáhly televizi, iPady, Xboxy a všechny k tomu potřebný kabely. Občas nám dovolí podat jim škvírou mezi dveřmi něco k jídlu. My dospělí posedáváme kolem našeho stoletýho stolu a střídavě jíme a nebo vymýšlíme, co budeme jíst. K tomu pijem vína různých kvalit a hrajem scrabble, hádáme se a vykládáme si karty. Tajně pak uklízíme svý pokojíčky, abychom tak zabránily matčiným nájezdům, potají taky vyhazujeme věci, který nás esteticky dráždí, a nesouhlasíme s mámou „že se to ještě bude hodit!“, tajně taky likvidujeme její kuchyňský „zátišíčka“, mističky s velmi netypickými kombinacemi potravin. Jako třeba kůrka, nakouslé jablíčko a tužka z IKEA. Nebo dvě kuličky hroznového vína, plátek másla a papírový deštníček do koktejlů.
Ó, naše milá chaloupko v Podkrkonoší, ó, vy malé mističky plné chaosu! Dnes od rána prší a pára stoupá z lesů. Vlhkost se zakousává do vlněných ponožek, rosa se mísí s deštěm. Máma jde venčit štěně, sestry tajně kouří, brácha je králem, protože ve svých patnácti letech je modlou všech našich dětí, které se s láskou dívají, jak hraje počítačové hry, koťata vrní a všude je bordel. Já místo párátka použiju deštníček a je mi jasný, že dnes to bude další odpočinkový den v řadě. Nic nebudeme dělat.
Ke konci července se dostavil pocit, že podzim už se blíží a je potřeba si odpočinout, lehnout si a snít o tom, co všechno udělám, až se mi bude chtít a den začne líp než ten dnešní.
P.S. Ten dort pro dceru nebyl jediným dortem na dosah.
Slavil i syn. Taky po něm trochu dortu zbylo.
P.P.S. Ten kus dortu taky zmizel.
P.P.P.S. No... No co. Výhledově mám v plánu jít běhat...

Aňa Geislerová (1976), herečka, matka tří dětí a držitelka 5 Českých lvů pochází z umělecké rodiny. Matka Věra je akademická malířka, otec Petr byl japanolog. Babička z otcovy strany Růžena Lysenková byla herečka. Mladší sestra Ani Ester je rovněž herečka, starší Lela je výtvarnice a zpěvačka.